Tarragona
Katalánsko
Universitat Rovira i Virgili

english
version

Tarragona - blog - březen

29. března, Martina
26. března, Martina
21. března, Michal
20. března, Martina
7. března, Martina
3. března, Michal

29. 3. 2010, 20:36, Martina

Jeli jsme lyžovat do Andorry a bylo to absolutně špičkové! Andorra je nádherný, malý státeček, fakt úplně pidi, půl národa jsou vlekaři, ale o to je to lepší!!!

Jelo nás pět: Já, Michal, francouzska odchovaná Alpami, španěl a jihameričan. Poslední dva nikdy nestáli na lyžích. S nadsázkou mohu říct, že nikdy neviděli sníh.

Vyjeli jsme z Barcelony celkem na čas, v osm večer, jen s asi pětiminutovým zpožděním, což mě překvapilo, vzhledem k místním zvyklostem a tomu, že řidič zaparkoval dveřmi před kontejnery na odpadky. Bohužel řidič také prohlásil, že si dáme ještě pauzu na večeři, což mě poněkud vyvedlo z míry, ale Michal mě uklidnil:

Večeře je nejdůležitější část dne, hned po obědu, nesluší se tedy dát si pouhý rohlík v autobuse!

Cestou nám pouštěli Bonda, což by nebylo tak hrozné, kdybychom nesedili u repráku, který pouštěl do okolí vedlejší zvuky jako vzdychání, mlaskání, pokládání zbraně na stůl, výstřely. Zvuk samozřejmě na maximum.

Nakonec se ze zastávky stala jen půlhodinová pauza na záchod a na kafe v nějakém smradlavém pajzlu u dálnice. Ale byla jsem za to ráda, během zastávky nikdo nestřílel ani nevzdychal, takže jsem si dala kolu a ulevila tak svému žaludku.

Ještě před půlnocí jsme dojeli do Andorry, ani po nás nechtěli pasy, a pak jsme zaparkovali u hotýlku a jako první dostali klíče. S Michálkem jsme si zabrali dvojlůžkový pokojíček, který měl jedinou vadu, a tou bylo nefunkční topení :-( Nicméně ani nás to moc nepřekvapilo.

V osm ráno, po vydatném spánku, jsme se nabalili a odešli na snídani. Byla na Katalánské poměry (Andořáné jsou katalánci) luxusní.

V devět jsme museli být všichni v buse, což se plus minus dodrželo. A potom jsme jeli přes celou Andorru, to je státeček, který všichni musíte navštívit!!! Byla jsem úplně okouzlena, nádherné baráčky, jako z pohádky, a nad nimi obrovské hory. Jeli jsme dokonce přes hlavní město, či spíš městečko.

Potom nám neprofesionální průvodkyně řekla, že rozhodně neví, kde je naše půjčovna lyží, protože jsme z jiné cestovky než většina osazenstva. Jak to jako má chudák vědět? Tak snad si to zjistíme, ne? Ano, zjistili jsme si to, a byli jsme rádi, že se nemusíme mačkat s ostatními. Vybrali jsme si boty, pán se mě zeptal, zda už jsem lyžovala, tak jsem se zatvářila jako největší profík. Tvářit se jako někdo, kdo sežral všechnu moudrost světa – to jsem se naučila tady, kde jinde. Takže jsem se tvářila jako Valenta a Záhrobská v jedné osobě, abych náhodou nedostala nějaký vyhazovací, pomalý, šuntovský lyže. Dostala jsem těžší a vykrojenější lyže, než mám doma, s pěknou skluznicí a nabroušenými hranami. Dokonce je seřídili na moji váhu, což mě příjemně překvapilo. A dali mi i hůlky.

Michal narval všem papír s důležitými telefonními čísly, jménem naší cestovky, hotelu a číslem pojištění.

Poté jsme si došli na záchod, chlapci odnesli botky do autobusu a už celkem pozdě jsme vyjeli na sjezdovku. Naši spolupracovníci z laborky se zajímali pouze o to, jak se dostat do lyží, naše poučky, jak se dostat z lyží lehce přešli a už se směřovali k lanovce. Myslím, že upozornění, že nahoře budou muset vystoupit, brali na lehkou váhu. Ujistili jsme se, že lanovka vede k modré a nasedli jsme.

Cesta nahoru se všem líbila. Jenže hned při výstupu začal první problém. Španělovi se podařilo sesednout, takže se rozjel do lidí a hodil první tlamu. Jihoameričan se rozflákal hned pod sedačku. Říkala jsem si, že ti Ukrajinci na Ukrajině začínali vždycky na černé, takže ta modrá snad nebude takový problém. Jak se ale zjistilo, Ukrajinci jsou mnohem drsnější národ.

Když se chlapec vysoukal zpod lanovky (byl vysoukán vlekařem), a když jsme druhého chlapce postavili na lyže, mohla začít výuka. Nejprve museli pochopit, že lyžování není o tom, stoupnout si čelem ze svahu a co největší rychlostí se řítit střemhlav dolů. Alespoň většinou. Také jsme museli objasnit, že pokud se nasazují lyže, nejsou při tomto úkonu špičkami dolů. Můj dotaz, zda hoch ví, co je to gravitace, nebyl přijat s nadšením.

Jihoameričan se ukázal jako poněkud nadanější lyžař. Zatímco ho Michal a francouzska posunovali dolů, snažila jsem se vysvětlit základy španělovi. Hehehe. Měří dva metry, má asi 96 kilo. Několikrát mě srazil k zemi, než jsem zjistila, že sjíždět pod něj nemá cenu. Ani dál pod něj, byl jak bomba. Atomová. Bylo trochu těžké vysvětlit mu, na kterou nohu má dát váhu, zejména proto, že to dělám automaticky. Ale vzhledem k tomu, že nezvládal ani plužit, ani stát, ani nesjíždět pozadu, a ani se zvednout, bylo to trochu vedlejší.

Když jsme se konečně dostali k jihoameričanovi, zjistila jsem, že ostatní ujeli. To mě trochu namíchlo, zůstat tady na modré (vypadala spíš jako červená) se dvěma chlapama, co nikdy nestáli na lyžích. Začala jsem tedy s drsnější výukou. Vstávat, neflákat se, nepadat, přenášet váhu, nandat lyže, šup, rychle, vstávat… Španěl si to moc nedával a myslím, že se na mě naštval. Začal kňourat, že ještě chvíli chce být ve sněhu, a ať mu pomůžu nahoru, a že se snaží. Chtěla jsem ho pošťouchnout hůlkou, ale přijeli francouzska s Michalem a vystřídali jsme se.

Michal pokračoval ve výuce. Nebyl moc drsný, zato neudržel smích, když španěl sjez pozadu do plotu a z metrového schodu. Španěl se mu taky válel jako malé dítě s kňučením ve sněhu. A když jsme se pak znovu sešli, shodli jsme se, že teorii už znají, a teď musí cvičit sami. Nikdy jsem dospělé neučila. Dítě se vezme za límec, postaví a jede, ať chce nebo ne. Kňourat může, jak chce, nepomůže mu to. Dítě se dá nakopnout a jede. Navíc děti jsou velice soutěživé, a když to jednomu jde, druhé se nenechá zahanbit. Také padá z menší výšky, nechá se motivovat drobnostmi a je odolnější. Jak řekla francouzska, dá se vzít mezi nohy…

Tímto zdravím Petříka a Terezku, kteří jsou oba moc šikovní a můžou si v klidu říct, že oproti španělům mnohem drsnější.

Nevím, jestli bylo dobře, že tam byla lanovka a ne vlek. To by bylo teprve pádů, ale zas by to někoho donutilo najít tu správnou rovnováhu. I když fakt nevím, protože tvrdí jako Lubošek, který když mu to na vleku nešlo, vyjel jakoukoliv sjezdovku pouze za ruce, to by fakt asi nebyli.

Když jsem to viděla, byla jsem tak ráda, že mě rodiče jako malou mučili a nenechali se zastavit, takže jsem teď v klidu mohla jezdit a nemusela jsem přemýšlet o tom, že když spadnu, nevím, jak se zvednout. Tahali mě už jako malou na vodu, na hory, na kolo, na brusle, na túry a na různé podivné akce. Např. v mém deníčku děťátka je napsáno: První krůčky děťátka: 25 km z Prahy na chatu. Faktem je, že úplně první krůčky to nebyli (tatínek nevěděl, kam to zaznamenat), ale asi tak první třída. Myslím, že jižani takovým výcvikem neprošli.

Např. maminka mě jednou na horách nechala celé odpoledne o hladu, protože jsem odmítla sníst oběd. Od té doby vím, že na horách se jí, protože jinak se umře hlady, a kdykoliv než jdu na lyže, a můžu předtím něco sníst, sním toho co nejvíc.

Tatínek mě zase odnaučil pít mléko (v naší rodině se prostě mléko moc nepije). Jednou jsem na matyldě zatoužila po kakau. Tatínek mi uvařil plný velký ešus kakaa. Nikdy bych se neodvážila říct tatínkovi, že litr kakaa je moc. Od té doby vím, že po kakau se zvrací (celý den). Tatínek mě také naučil podvádět při hře: V které ruce mám kaštan.

Když neměli zrovna čas mě vychovávat svými podivnými metodami sami rodiče, někomu mě podstrčili. Jednou se mnou na hory třeba poslali babičku, chudák babička pak pobíhala po sjezdovce, křičela, ať brzdíme a tak, ač sama lyže neměla. Děda, ten mě sice učil vrhat koulí, ale také hrát karty, což bylo celkem odpočinkové. Toto všechno samozřejmě podstupovala i má mladší sestra, i když na ní již byly metody více vypilované.

Když zrovna po ruce nebyli ani babička, ani děda, neváhali ponechat mě napospas ostatním, abych se učila kopat penalty, vázat uzly, jezdit na kole s kelímkem v ruce, vybarvovat mapu na orientační běh, skládat růže z papíru (velký vykřičník!), požírat sedmikrásky, jezdit na běžkách po štěrku a potokem atp. Musím říct, že z některých výše uvedených činností jsem měla donedávna trauma. Třeba ten les na tý orientační mapě musí být bílý, což je divné, a byl to jeden z důvodů, proč jsem se vždy na orientačním běhu ztratila. Já ho chtěla zelený (!). To byly samozřejmě jen příklady, nemyslete si, pamatuji si toho mnohem víc, takže kdo se tu nenašel, nejásejte, jednou o tom napíšu knihu! I o současné výchově, kterou podstupuji, viz náš výlet do Pyrenejí…

Nicméně když jsem viděla, že někteří lidé v mém věku se ani neumí zvednout ze země, byla jsem ráda, že jsem si kreativní výchovou svých rodičů a jejich pomocníků prošla, protože jsem prostě v klidu sjela sjezdovku a nebála jsem se. Taky jsem s sebou měla pití (u Michala tedy, ale měla), svačinu a opalovací krém, což někteří nezkušení neměli. Ten opalovací krém OK, ale to pití byla docela škoda, protože když si pak odpoledne jihoameričan udělal něco s kolenem, byl v již silně dehydratovaném stavu, a kdyby byl býval pil (alespoň nás požádal o vodu), tak se mu to možná nestalo. Bohužel nás nenapadlo ho v tomto směru kontrolovat, protože nejmladším dětem se kontrolují batůžky, zda si vzali plavky a ručník nebo jen rozdrobené věnečky, ale prostřední oddíl již toto musí zvládnout sám.

Jak jsem řekla, jihoameričan si udělal něco s kolenem a ani nedorazil na oběd. Což nás trochu znervóznilo, ale měli jsme dost starostí se španělem, který mi nejprve polil rukavice čokoládou a potom i kafem. Takto zneuctěné rukavice vypadají, jakoby je někdo použil místo toaletního papíru. Jako jezděte s takhle vyzdobenými rukavicemi po Andoře! Přisuzoval svou nešikovnost svému bolavému palci, ale tohle mi udělat čech, dostane přeskáčem po palici – polít někomu rukavice je v horách skutečně nevhodné…

Poté jsme ho v tom bufetu uprostřed sjezdovky nechali, ať si dělá, co chce. Byl tak šikovný, že se dolů nechal svézt na skútru (nezraněn) a dole objevil zelené sjezdovky. Byl pak trochu naštvaný, že jsme ho na ty zelené nevzali dřív, ale mohl si taky ten plánek prostudovat sám, že. Navíc já třeba netušila, že se zde nejjednodušší značí zeleně, protože mě když řekl Ondy v Alpách, že jdeme na zelenou, znamenalo to, že jdeme do lesa na skokánek.

Ale my jsme si nádherně zalyžovali na sluníčku, a protože bylo tak nádherně, ani nevadilo, že nemáme sjezdařské oblečení, ale co dům, dal a „to tady vyhodíme“ kousky. Nádhera. Když jsme přišli k autobusu, sice nás čekalo to nemilé překvapení, že jihoameričan je u doktora, nezvedá telefon, nevolá, nedává o sobě vědět, a my nevíme, že je na RTG, ale nakonec se to vyřešilo, všichni si na něj rádi hodinku počkali, a jelo se dolů. Ještěže mu Michal vnutil ten papír s číslem pojištění…

Dole ve městečku jsme před večeří levně nakoupili vínko a obrovské lízátko – dárek pro němku. Dalo by se tam nakoupit takových darů, ale protože nevíme, jak bychom to odvezli, nic jsme vám nekoupili. Jen Kaktusovi ;-) Také jsme navštívili turistickou kancelář a dostali samolepky Andorry.

Po nakupování jsme došli včas na večeři. Večeře mi chutnala, nejlepší byla polévka (byla v ní cizrna). Během večeře se vyskytla jedna scénka, kdy rozmazlená slečna v partě s třemi chlapci přišla přes důrazné upozornění průvodkyně pozdě, odmítla polívku, že je hnusná a zbuzerovala číšníky, že jí IHNED nepřinesli druhý chod. Pak dělala další scény, že jsme se tím bavili ještě dlouho.

Poté jsme si dali sraz na vínko u francouzsky a chlapců na pokoji, abychom se dozvěděli, co španěla bolí a zjistili, že jihoameričan nemůže chodit. Vyfotili jsme se a vypadali na fotkách trochu zfetovaně. Spát jsme šli brzy, i když původně chtěl španěl kalit (to byl plán ještě před tím, než odhalil svůj lyžařský talent).

Přestože se měnil čas, vyjeli jsme druhý den jen asi o čtvrt hodinky později, než jsme měli. Chlapci začátečníci lyžování vzdali a my si šli užívat sluníčko a sníh. Jak jsem řekla, lyžování zcela luxusní, naprostá dokonalost a spokojenost!

Na závěr dne jsme dokonce vrátili lyže bez problémů a bez dalších problémů odjeli do Barcelony a odtuď pak do Tarragony. Teď už nám zbývají jen vzpomínky a kuriózně spálené obličeje. Jak jsem se ve spěchu mazala, mám takový rudý pruh od čela ke krku, pak bílou ruku, červený nos… Ale co, ať žije Andorra!

26. 3. 2010, 17:11, Martina

Za půl hodiny odjíždíme na naše slavné lyžování. Jedeme sice trochu jinam, než jsme původně jet měli, ale co se dá dělat. Mohli bychom taky trčet doma, že? Ale zase poznáme Andorru! Také kvůli tomu musíme jet nejprve do Barcelony, kde nás teprve vyzvednou. Hohoho. Tak držte palce, ať to dobře dopadne. A ať naše největší starost je, že vedle Francouzsky vypadáme jako trhani :-)

Dnes Michal do tří do rána dělal prezentaci, pak jsme oba prezentovali na předmětu o membránách. Myslím, že celkem úspěšně, ten učitel je docela důležitej, tak snad jsme vyvolali dojem, že nejsme žádní líní zadkové.

Ale příští týden máme volno, jedem do Arandy za Juliánem, tak snad si trochu odpočinem.

21. 3. 2010, 21:44, Michal

V sobotu jsme dělali projekt na membránové procesy, protože se najednou musí ihned do pátku udělat projekt na membránové procesy. V neděli jsme jeli na výlet s erasmáky a spolubydlícími. Jelo nás celkem hodně, z různých míst a na různé části výletu, takže to byl slušný bordel a sranda. Srboameričanka, která na minulý výlet přijela pozdějším vlakem na zastávku uprostřed hor, aniž by si zapamatoval název hradu, kam jsme šli, tentokrát přišla včas, ale spala předtím asi dvě hodiny, protože pařila v Salou. Francouzka přišla místo na vlakové nádraží na autobusové nádraží, takže jí náš autobus ujel. Naštěstí měla z prdele kliku, protože jela o dvacet minut později autobusem do Vallsu, kde doběhla na vlakové nádraží, kde stihla vlak do L’Espluga de Francolí. To ale předbíhám. Přijeli jsme v 8.20 do L’Espluga de Francolí, kde jsme se potkali se třemi čechy z Lleidy a pak šli na kafe (kupodivu měl jeden bar na hlavním náměstí otevřeno). Přijeli jsme tak brzo, protože později (ale ne až odpoledne) žádný pořádný spoj nejel. Když jsme dopili kafe, šli jsme na nádraží pro francouzku, která se tam bavila s jednou švédko a jednou američankou, které jsme viděli poprvé, protože tento den přiletěly do Barcelony a pak odjely vlakem do L’Espluga de Francolí, kde je měla vyzvednout Adri Cabestany. Jak nám řekly, neumí katalánsky ani španělsky a na netu si našly na měsíc dobrovolnickou práci na farmě, domluvily si, že je Adri vyzvedne, ale nikde nikdo. Poradili jsme jim, ať ještě chvíli počkají a pokud nikdo nepřijede, ať se zeptají v muzeu vína, jestli tam někdo náhodou nezná Adri Cabestany. Byli z toho trochu nervózní, ale my je ujišťovali, že je to tady normální a že můžou být v pohodě. Nasnídali jsme se na dětském hřišti vedle muzea vína a po 10.00, v otevírací době muzea, jsme mohli vejít dovnitř. Za chvíli přišly američanka a švédka, protože pro ně nikdo nepřijel, naštěstí chlápek z muzea Adri Cabestany znal, ukázalo se ale, že Adri není žena, ale 23-letý chlap. Někteří Adrimu tu švédku a američanku nahlas záviděli, ale ne v angličtině, takže tomu naštěstí nerozuměly. Prohlídli jsme si v rychlosti muzeum, kde skoro nic nebylo a užili jsme si hlavně ochutnávku vína. To nás trošku posilnilo a zamířili jsme do jeskyně. Některým přišlo 5 euro za vstup moc, a tak tam nešli, a přišli o největší slepencovou jeskyni na světě a výklad v katalánštině. Ve slepenci vyhloubila jeskyni říčka, která pak změnila směr, a zanechala po sobě jeskyni bez říčky. Po návštěvě jeskyně se od nás oddělili češi z Lleidy, protože byli líní a srboameričanka, protože byla po dvou hodinách spánku unavená. Došli jsme rychle do Montblancu, protože nás motivovala chuť na jídlo (ne hlad, protože hlad je to až po týdnu bez jídla, do týdne to je jenom chuť!). Tam jsme si užili bufet BonÁrea all-u-can-eat za 4 eura a bez problémů jsme potom stihli přímý vlak do Tarragony.

20. 3. 2010, 23:01, Martina

Takže tu byly nějaké stížnosti, že zanedbáváme blog. Hm, jenže co zajímavého napsat? Pracujeme v laborce, děláme projekty, na oběd chodíme s krabičkami a čekáme vždy tak desetiminutovou frontu na ohřívání, z čehož Michal vždycky roste. Takže ke krabičkování:

Probíhá to asi takto: Večer si uvaříme nějakou večeři, jako třeba cizrnu po indicku. Uvaříme jí hodně, abychom si ji mohli vzít i na oběd. Ráno vstaneme, umyjeme z krabiček zbytky jídla od včerejška (když je pondělí, tak od… no, nebudeme to tu rozebírat…), krabičky usušíme, kydneme do nich jídlo, přičemž se dohadujeme, kdo umyje to nádobí, co zbylo, a protože nikdo, nádobí necháme odmočit.

Krabičku strčíme do několika igelitek. Michal při tom nadává, že „jestli se mu to vylije do notebooku, tak se teda fakt nezná“. Ve škole dáme krabičky do přecpané ledničky. Naštěstí naše se tam většinou ještě napasují, neboť chodíme do školy relativně brzy. Jediná nevýhoda je, že lednička je v takovém nesmyslném přístavku, něco, co bylo postaveno kolem okna, aby světlo nešlo dál do chodby. Lednička je hned za dveřmi a musí se tam projít, zavřít za sebou, otevřít ledničku, narvat jídlo do ledničky, zavřít ledničku, popojít, otevřít dveře. Se španělskou schopností „zastavit se a stát v nejužším místě v okolí“ si asi dovedete představit, jak těžko se k ledničce dostává.

No a pak se jde na oběd… Vezme se krabička z ledničky (nejlepší je vzít si svou, ale párkrát už jsem málem měla cizí jídlo) a jde se stoupnout do té fronty, přičemž buď se může jít do takové místnosti pro doktorandy, nebo do jídelny. V obou se tvoří fronty, přesto často zkoušíme, kde je menší, neorganizovaným pobíháním. Když frontu vystojíme, musíme mikrovlnku někdy přepnout z režimu rozmrazování do režimu ohřívání na nejvyšší obrátky. Chudinky mikrovlnky, dvě na všechny studenty a dvě na všechny doktorandy, jedou jako o život, takže ohřívají tak do vzdálenosti jednoho metru. Některým nefunguje točítko, takže je třeba je jednou za čas otočit – tak každých dvacet sekund – předchází se tak přehřátí jídla a krabičky na jedné straně a studenosti na straně druhé.

No a s ohřátým jídlem je třeba si ještě občas vystát frontu na volný stůl. Jak řekl Michal – jako na základce. Až na to, že tady po sobě neházíme pomeranče – tedy alespoň ne my dva. Zásadně si nosíme jen jídlo na jídlo a ne jídlo na bitvy. Mlátíme se bez náčiní.

Zvláštní je, že to ohřívání podstupují dobrovolně i zaměstnanci školy. Není totiž mnoho jiných alternativ. Můžete si tu koupit bagetu (fronta na bagety také není nic neobvyklého) nebo si můžete koupit jídlo, přičemž se platí sedm euro, je to menu, jídla je hodně, je v tom i pití. Vyjde mnohem levněji si něco přinést… Samotné jídlo si dát nemůžete, přičemž Michala např. vytáčí to dvoudeckové pitíčko, které mu k tomu dají. A čas se tím moc neušetří… Takže raději chodíme v týdnu občas večer na tapas než do menzy na oběd a oběd si nosíme v krabičkách. Jo a co je ještě v ceně jídla? Úklid. Abyste ty tácky a ty pomeranče z pomerančových bitev po sobě nemuseli odnášet… To je trochu zvláštní, zvláště proto, že někteří lidé by se měli spíš učit po sobě věci odnášet, ne, že co si pod sebe nastelou, to se samo odnese do koše.

Výhoda krabičkového systému je, že z Michala je skvělá hausfrau, nebo spíš hausmann, a zkouší různá jídla. To je super, i když někdy některé jídlo chutná trochu jinak než vypadá, nebo spíš chutná velmi exoticky (což není chyba ani záměr, ovšem občas to překvapí). Např. zapečené banány se zázvorem a pomerančovou marmeládou vypadaly fakt luxusně, ale banánek v čokoládě jsem upřednostnila. Teď, zatímco píšu, připravuje moučník na zítra. Také máte takový kreativní protějšek?

Ovšem, jak jsme se dozvěděli na předmětu o týmech, vždycky se najde někdo, kdo má koule větší!!! Nekecám, to nám pan učitel řekl, ať si pamatujeme, že vždy je někdo, kdo má větší koule než my. No, v mém případě se to asi předpokládalo. Navíc nám ukázal fotku nějakých afričanů, kteří měli jakousi abnormalitu varlat a vypadali, jakože sedí na fotbalovém míči, ale nebyl to míč…

Zítra jdeme na výlet do muzea vína, kde jsem byla s našima. Má pršet, tak to bude sranda, zvláště ta procházka jílem do Montblancu. Dobrou noc!

7. 3. 2010, 21:10, Martina

Jak pokračuje život v Tarragoně? V pondělí odpoledne přijeli moji rodiče, sestra, Zita a Petřík. Zvládli bez problémů letiště i vlak, přijela jim i zavazadla, velice překvapivé… Hned po ubytování, Zita s Petříkem na zemi v kamrlíku pro služku, Lucka mezi oknem, stolkem a Michalovými srovnanými věcmi na zemi, a naši v horalu Alhambra, jsme se vydali k moři. Někteří se s nadšením vykoupali a zaskákali ve vlnách. Bylo pro ně celkem teplo, ale na pláži byli jediní a tak se trochu stali místní atrakcí. Když vymrzli, sbalili jsme saky paky, procházkou došli domů a potom nakoupit. Koupili jsme si nějaké dobrůtky a vínečko a doma si dali do nosu. Dostali jsme také spoustu darů, krásných a chutných.

V úterý jsme si užili Tarragonu. Navštívili nějaké ty ruiny, podívali se na moře a vydali se k aquaduktu. Zde se mamince nějak nezdálo katalánské pojetí údržby místních památek, poházené odpadky a stromy popadané přes neupravenou cestu, ale pochopila, že se jedná o součást místní kultury. Péťa zase nechtěl navázat přátelství s houfem místních much, které mu dělaly společnost při obědě v trávě. Zpátky jsme si prohlídli okolí řeky, okusili mandarinku přímo ze stromu a večer jsme se zdlábli ve Woku.

V úterý jsme vyjeli do L’Espluga de Francolí do muzea vína s ochutnávkou, které se nám moc zalíbilo a koupili jsme si vínečka a medíček. Déšť nás neodradil od pěšího výletu do Montblancu, při kterém pochopili, proč si měli vzít i jiné věci než sukénky a sandálky. Ubahnili jsme se až za ušima, ale horká čokoláda nás zase zahřála.

Ve středu jsme se přesunuli do Barcelony a odtud do Montserratu. Mnohem komplikovanější cesta než v průvodci, při kupování lístků jsem málem vylítla z kůže a rozbila ústa pěti radilům, z nichž všichni byli dopravním podnikem placeni, ale ani jeden mi nemohl lístky prodat ani pořádně poradit, jak se zachází s automatem, který chce sumu PŘESNĚ!!!

Večer v našem hostelu (Urbany, doporučuji, žádné katalánské nedorozumění při rezervaci) jsme si zaplavali – bazén zdarma – a prodiskutovali následující den. Tatínek vylepšil komerční mapu o vlastní vysvětlivky – velmi přínosné. A viděli jsme opravdu hodně, i když někdy za cenu mé nervozity – půl rodiny tam, půl tam – snad mi to odpustí. Doporučuji technické muzeum a Gaudího domy, opravdu to stojí za to!!! Další věci také.

Večer přijel Michálek, opět jsme si zaplavali a Petříka nepustili do vířivky, protože je niňo. Zvláštní, na Kladně se jeho věkem nikdy ve vířivce nezabývá…

V sobotu se odjíždělo, tak z toho jsem zas byla nervózní, zbytečně, když to vše tak pěkně zvládli. Rozloučila jsem se rychle v metru, naštěstí jsem rychle vypadla, nemám ráda dlouhé loučení. S Michalem jsme ještě ten den využili tatínkovi mapy a oběhli kus Barcelony.

Už večer se mi při pohledu na Nutelku a marmeládičku, kterou tu nechali, stýskalo, ale tak snad je zas brzy uvidím. Byla to velmi intenzivní rodinná dovolená.

A dnes jsem šla na Michalem vymyšlený intenzivní výlet, takže jdu do postele a spát… Pršelo a padaly kroupy, ale výlet byl moc pěkný: hory, hrad a korkové duby… Mám za sebou velice příjemný týden… jo, vůbec se mi nechce jít zas zítra do toho výzkumného univerzitního zařízení, ale co se dá dělat… Jsme tu za studiem a ne na prázdninách. I když nemáme ani podepsanou bezpečnost práce a ničí nás katalánský přístup k práci, kdy se něco naplánuje, pak se o tom přemýšlí, a potom se dělají věci úplně jinak… Ale takový už je katalánský život.

3. března, Michal

Vtipné dva týdny. V pondělí jsem se dozvěděl, že odešel harddisk počítače u HPLC a že se musí poslat do Madridu, aby se z něj zachránily data. Ještě štěstí, že moje data už mám u sebe, chacha! Chvíli jsme řešili, jak se budou analyzovat ty vzorky. Padly návrhy jako kolorimetr, zmrazit ty vialky a počkat, ale ani jedno z toho se zatím neuskutečnilo. Ve středu pršelo a několik kapek mi spadlo v kanclu na notebook. Měli jsme naplánováno, že pojedem lyžovat 12.-14., ale v úterý mi zavolal chlápek, že nemají dost míst v busu, a že můžem buď jet 26.-28., nebo že bychom si museli pronajmout auto. Je to moc fajn se o tomhle bavit s mojí španělštinou po telefonu a navíc ještě se domlouvat s dalšíma čtyřma lidma, co měli jet s náma, co s tím jako uděláme. Nakonec dva pojedou a dvěma vrátí peníze. Naštěstí nejsem tak horkokrevný jako někteří moji kolegové, to bych musel asi někoho zmlátit.. V neděli ráno chceme jet na výlet a mimo jiné jsem řekl i jedné kamarádce, ať jede. Poslala mi message, že pojede a za několik minut mi poslala message, že v sobotu večer bude v jejím bytě kolaudační párty, která se ve 12 přesune do Greenbacku. To asi na výlet půjde rovnou z Greenbacku :-) Na výlet nakonec přijela ještě s jednou kamarádkou, ale vlakem později a bez mapy, navíc ve vlaku zapomněly papír, kde měly napsáno, jak se ten hrad jmenuje. Nějak se ale doptaly a promoklé dorazily kupodivu na ten správný hrad. Nikdo jsme ale o tom nevěděli, že tohle absolvovaly, a tak to pro nás bylo docela překvápko. Ještě že to odpoledne jenom pršelo a sněžit začalo až druhý den. Z prdele klika! Další týden moje školitelka objevila někde na škole jiné funkční HPLC a hned jsme tam druhý den šli s nadšením s našima vzorkama. Říkala mi, ať hlavně nikomu od nás ze skupiny neříkám, že tam to HPLC je, aby nám nezabírali místo. Když jsme ale chtěli začít s analýzou, zjistili jsme, že tam není detektor vodivosti, což je na naše vzorky potřeba. Tak jsme šli s nepořízenou zpátky, a moje školitelka hned plánovala, jak o tomhle HPLC hned řekne ostatním kolegům, kteří nepotřebují detektor vodivosti, abychom pak měli my víc času na naše vzorky. Ale nevím nevím, kdy se vrátí harddisk z Madridu.. Takže jsem trochu kolorimetroval, a na to se používají drahé jednorázové roztoky v jednorázových lahvičkách. Docela dost jsem jich spotřeboval, takže se asi moje školitelka na research lab trošku pohádá s mým školitelem na industrial practice, protože tam ty jednorázové roztoky taky potřebuju. Třeba na dusičnany už došly, tak jsem zvědavej, kdy se objednají (cuando se van a pedir :D). Ve středu v šest večer jsme ještě zkusili elektrody, které nefungovaly a se kterými tady nikdo neumí zacházet. (Já osobně se domnívám, že byly trošku vyschlé nebo jinak poškozené špatným skladováním, ale tady to nikdo nepřizná.) Ale zkusit se musely. Bylo to velké překvapení, že nefungovaly. Ve čtvrtek jsme šli s Antonem (Bulhar, dozírá na můj industrial practice) zkusit přidat UV lampu k batch reaktoru. Ale nemohli jsme ji najít. Byli jsme taky ve sklepě a dozvěděl jsem se, že tu jsou kilometrový podzemní chodby, který spojujou budovy, někdy je možná půjdeme z legrace prozkoumat. Lampu jsme nakonec po několika hodinách našli a reakci spustili asi ve čtyři hodiny odpoledne. Ale to neva, Anton odebral poslední vzorek v deset večer. Tím se ovšem rozhodilo odebírání po stejné době, jak jsem se dřív snažil, aby to bylo použitelný do diplomky. Zato mě ale Anton hodil na Campus Catalunya na španělštinu autem. Po cestě mi vyprávěl, do jaký skvělý školy chodí jeho dítě, že má vlastní les na pozemku školy. Protože měl čas, zabočil tam autem, a skutečně, na pozemku školy bylo asi třicet stromů. Chaos? Ale ne, to jen používám Katalánsko k tomu, abych se naučil fungovat v rychle se měnícím prostředí!