Tarragona
Katalánsko
Universitat Rovira i Virgili

english
version

Tarragona - blog - duben

29. dubna, Katalánský holič, Michal
25. dubna, Katalánský Valentýn, vedro a středověk, Martina
22. dubna, Tapas, alarm, knihy, Michal
21. dubna, Trest za plýtvání ropou, Michal
18. dubna, Katalánská divočina, Martina
15. dubna, Aranda, Michal
15. dubna, Inmediatista, Michal
15. dubna, Kapalný dusík, Michal
15. dubna, Martina
6. dubna, Martina

29. 4. 2010, Katalánský holič, Michal

Řekl jsem si, že je čas na letní sestřih, tj. cca 1 cm a strojkem. Potom jsem si ale chtěl jít zaplavat do moře, a tak jsem nevstoupil do dvou kadeřnictví, kde byla fronta dvou nebo tří lidí. Ve třetím nebyl ve frontě nikdo, a tak jsem vešel. Dva tlustý chlápci tam stříhali své zákazníky a většinu času se spolu katalánsky bavili a zákazník je přiliš nezajímal. Za chvilku dostříhal, přišel jsem na řadu, řekl jsem mu, že to chci nakrátko, standardní postup. Nejdřív to vzal strojkem, jen nahoře ne. Nahoře to stříhal nůžkama, ale stejně nakrátko jako strojkem. Ty nůžky byly tupé, takže to trochu tahalo. A na závěr vzal žiletku a něco odholil okolo uší. Ale nebyla to nějaká Gillette žiletka, ale klasická stará žiletka, kterou zastrčil do nějakého nástroje. Naštěstí jsem na to pořádně neviděl, protože jsem neměl brýle. Aspoň už vím, proč tam nebyla fronta :D Stálo to 14 euro, což je tady ale standardní cena.

25. 4. 2010, Katalánský Valentýn, vedro a středověk, Martina

V pátek, 23. 4. se slavil Sant Jordi – něco jako místní Valentýn. Dívky by měly chlapcům věnovat knihu a chlapci dívkám květinu. Já jsem Michalovi věnovala knihu a hádejte, co mi věnoval Michal?

Na Ramble bylo rozmístěno spoustu stánků s květinami, knihami a také tričky se symboly SSSR. Komunismus je tu brán jako fakt dobrý režim. Všichni totiž měli práci. No nebylo to super? Upřímně – mám dojem, že všichni, co pochopili, že práce byla odvozena od slova „pracovat“, si ji tu mohou najít. Ale teplé místečko v kanceláři, kde vám jednou za den dají za úkol připravit kafe, nemůže mít každý. Takže ti, co makají na vinicích, se musí ohánět, aby uživili i ty, co hledají to teplé místečko. A protože peníze z vinic přestávají stačit, začínají hledači teplých místeček prskat.

Také se na Ramble v pátek stavěly lidské hrady. Nikoho jsme neviděli spadnout, ale jedno dítě lezlo fakt pomalu, tak to dostalo večer jistě na holou.

Po nasátí katalánské kultury jsme u nás doma vařili bramboračku, nějakou omeletu. To jsme zapili vínem a zajedli moučníčkem. Přišli američan, němka a dva francouzi – francouzska se svým přítelem – dlouho se již neviděli, tak se k sobě měl. Také se zúčastnil náš milí spolubydla, který moc rád papinká naše dobrůtečky, protože sám si umí uvařinkovat jen suchý toustový chlebík s tuňáčkem. Na to, že je mu pětatřicetlet je poněkud nepraktický, hošáneček. Tak jsme si s Michálkem říkali, jestli nám chlapeček taky někdy něco připraví nebo aspoň s něčím pomůže – jako třeba ošplouchnout talířky, že? Ale jako nebudeme si stěžovat, žije se s ním výborně, je tichý, pouze někdy tupě čumí. Snad nebudeme v pětatřiceti takhle blbě čumět… Ale my jsme na něj už tvrdí, a když na nás hladově čumákuje během přípravy vybraných pokrmů, tak ho ignorujeme.

V neděli jsme jeli na výlet. Nikdo se ho nechtěl zúčastnit, možná protože v mapě byly symboly horolezců umístěny na naší trase. Původně jsme tedy chtěli jet jinam, Michal našel spojení, ale na autobusovém nádraží mu prozradili sladké tajemství, že co je na netu, to nepla.

Hory však byly nádherné a my byli rádi, že když z Erasmáků nikdo nejel, že jsme nepozvali mimoně – občas s námi někam jede a většinou má problém vzít si i vodu, a vysvětlit mu, že si má s sebou připravit oběd je také nad síly…

V jedné minimini vesničce jsme potkali průvodce z našich univerzitních výletů. Byli překvapeni, že takhle chodíme po horách, ale pak jsme si fajn popovídali i s jejich dnešní výpravou. Moc fajn, ukázali nám, kde je voda a nabudili na další výlety s nimi.

Poté jsme zdolali další překážky v podobě výstupů za vedra a kamenů a odměnou nám byl výhled na horu Colldejou, která v Michalovi vzbudila jeho romantickou duši. Vydržel o tom výhledu básnit asi 10 minut. Celkem výkon, co?

Největší drama však přišlo, když jsme procházeli olivovým sadem! Vrhli se na nás dva OBŘÍ psi. Majitel nikde, utéct nebylo kam, začala jsem hysterčin, sliny jim stékaly po tlamách. Michal ovšem zachoval chladnou hlavu a donutil mě v klidu svižně pokračovat dál. S psím dechem na lýtkách jsme pokračovali a – vyvázli jsme, vzdali to. Radovala jsem se, ale předčasně… Objevili se znovu. Naštěstí Michal mě opět donutil k chladnému postupu dál a my tak díky jeho duchapřítomnosti přežili! Zachránil mi život.

Večer jsme to oslavili vínečkem. Jak jinak.

A dnes, v neděli, jsme jeli do Montblancu na středověké trhy. No, zas taková sláva to nebyla, ale koupili jsme si dvě flašky jistě kvalitního místního vínečka. Tralala, a teď hurá na zmrzku!

22. 4. 2010, Tapas, alarm, knihy, Michal

Teď je v Tarragoně dva týdny akce Tarragona d tapes, kdy je možné si dát v 36ti barech různé tapas za dvě a půl eura plus pití. Tapas byly malé, ale velmi zajímavé. Dali jsme si tapas číslo 15, 6, 7, 11, a 12, to byl zmrzlinový pohárek na závěr, ve kterém byl místo sušenky zabodnutý plátek cukru posypaný pepřem. Na ty různé tapas se můžete podívat a navíc si poslechnout popis v katalánštině.

Ve čtvrtek jsem zažil ve škole další alarm, tentokrát trošku víc naostro. Zatím se mi ale nepodařilo zjistit, jestli to byl nácvik nebo ne. Ptal jsem se různých lidí, i Katalánců, ale nikdo nevěděl. Houkalo to trošku dýl, asi proto, že to nikdo nevypnul a pak začli hlásit rozhlasem, že má celé první patro jít ven. Moji kolegové šli ven, a tak jsem šel taky, přestože jsme druhé patro. Dali jsme si kafe :-) Na kafi jsem se zeptal, co se mi stane, když zapomenu vrátit knihy do knihovny. O pár dnů jsem totiž přešvihl termín. Kupodivu tady v pohodě funguje prodlužování knih po netu, a navíc posílají i mejly, že mi vyprší výpůjční doba. Ale i přesto jsem nebyl schopný si to prodloužit včas. (Mimochodem začínám mít strach, jestli třeba v Česku budu schopý přijít na státnice včas.) Po několika dnech jsem šel na tu prodlužovací stránku, nikde nesvítil žádný červený nápis, a tak jsem to zkusil prodloužit. Normálně se mi to všechno prodloužilo na další měsíc. Dnes jsem se jedné Katalánky zeptal, co se stane, když zapomenu vrátit knihy. Prý dostanu trestný bod za knihu a den, a za dvacet trestných bodů si nesmím nic měsíc půjčovat... Tak jsem se na tu stránku podíval znova. Myslím, že stejně žádný trestný bod nemám, je tam napsáno: Punts Penalització:0.

21. 4. 2010, Trest za plýtvání ropou, Michal

Nejvíce se ropou plýtvá, pokud si jen tak z legrace létáme na pár dní sem a tam. Toto plýtvání bylo v posledních několika dnech docela slušně omezeno :-) Poté, co začala islandská sopka soptit, doplatili na zrušené lety nejvíce příslušníci těch ekonomicky nejrozvinutějších států. Například já osobně znám tři němce, jednoho francouze, tři amíky, jednu kolumbijku, kteří nemohli dorazit do Tarragony nebo opustit Tarragonu kvůli zrušeným letům.

18. 4. 2010, Katalánská divočina, Martina

V pátek jsme šli na pivo. Na plzeň. Hned za školy (po 12 hodinách v laborce). Setkali jsme se s Čechy, co se tu šmrdolí v Tarragoně na univerzitě. Bylo to velmi zajímavé. Vypili jsme tolik piva jako zájezd Němců. Nebylo to nejlevnější. Ale stálo to za to. Ondra z organiky nám připomněl, že když přijel, měl už vše zařízené, a že neměl nejmenší problémy… Michal se rozvášnil a byl velmi hlučný. Dorazili jsme domů značně po půlnoci.

V sobotu ráno jsme jeli do Lleidy (čte se to JEJDA – dobrý, ne?). Odjíždělo to v osm. Stihli jsme. V Lleidě jsme navštívili pevnost, konferenční centrum a lesopark. Vše s průvodcem. Byla to organizovaná prohlídka katalánskými nadšenci. Byla skvěle zorganizovaná. Jen ty atrakce nás překvapily. Když nám průvodkyně v konferenčním centru říkala, že jejich sál na přednášky je vybaven mikrofonem, a může se tam pouštět prezentace, opravdu jsme byli ohromeni zdejší technickou vyspělostí.

No úplně jsme to jako nechápali, že nám ukazují konferenční centrum, ale pak došlo na LES!!! No chápu, že les je v této oblasti něčím zvláštním, ale projděte se kolem Berounky a bude to mnohem větší divočina, věřte mi!!! Paní průvodkyně nás však varovala, že se můžeme ztratit. No tak jako asi jo, ale lvy tam snad nemají, ne? Zato široké cesty jak pro náklaďák jo. Takže asi tak Kunratický les – ovšem s průvodcem… Jednou jsme zabočili do křoví, čekala jsem, co bude a… teď pozor!!! Obešli jsme strom. No já nevím, jestli ty peníze na tři projektory, kterými promítají působivé video o svém lesíku, byly dobrá investice…

Hned po příjezdu zpět byly u nás hermelínové hody. Poté jsme pustili Pelíšky, ale pochopil je asi jenom Rus. Spát jsme šli opět po půlnoci. Proto jsme taky ráno ignorovali budík a na sraz na exkurzi s ŽUSEPEM jsme dorazili jen tak tak. Ale ta zeleň, co jsme viděli, to stálo za to. Naprostá spokojenost s exkurzí.

No a pak jsme si dali šlofíka a teď zas půjdeme spát. Nějak nás to znavuje.

15. 4. 2010, Aranda, Michal

Tres días de Semana Santa utilizamos para conocer Espana más de dentro. En dos sentidos: dentro del país y dentro de la gente. Fuimos con autobuses y pasamos por Zaragoza, donde encontramos a las dos en la noche una sorpresa. Nuestro autobus planeado llegó, pero no pudimos entrar, porque el viaje Zaragoza-Aranda estaría muy corto. Zaragoza-Salamanca o Barcelona-Aranda estaría posible, según del conductor. Entonces fuimos por Madrid y después a Aranda. Eso nos costó 15 euros y tres horas más. Pero en Aranda nos esperó un desayuno mejor de en un hotel con cinco estrellas, torrijas de casa. Y eso, con café, borró todo nuestro cansancio. Después fuimos a visitar Expert en su nuevo piso. Dormimos un poco para recuperarnos un poco y nos levantamos para almuerzo con vino de las viňas de la família de Julián. No hay nada mejor para acompaňar una comida :-) Fuimos a ver la viňas y también ver el campo del cerro. Después vino Sofía y vimos como se hace tortilla y fuimos a ver procesiones. También comimos la tortilla muy rica. El otro dia fuimos a Somosierra. El autobus fue solamente a Somosierra, pero no de Somosierra. Pero el salto de agua era muy bonito. El único error de esta excursión era que lluviaba un poco y más alto también nevaba un poco. Entonces acabamos la excursión un poco mojados. Por suerte, el padre de Julián fue con coche para nosotros, mientras que tomabamos un café. Nuestra ropa era solamente un poco mojada, pero nuestros zapatos eran muy mojados. Los padres de Julián eran un poco sorprendidos que pusimos periódico viejo en los zapatos, pero eso hacía mi abuela habitualmente cuándo era pequeňo.. Quizás en la República Checa llueve más :-) Vimos cómo se hace otra tortilla. Vimos fotos de Julián y Sofía de Argentina y después fuimos a la bodega de Peňa de Julián comerla y beber limonada que ya era en la bodega en una cantidad muy grande y [CENSURA]. El último día fuimos a ver el ángel que salió del catedral y después fuimos para un paseo a la Virgen de las viňas. El tiempo era muy bien, cómo en el verano en la República Checa.. También tuvimos almuerzo cómo en un hotel con más de cinco estrellas y otra vez con vino de las viňas de Aranda. El padre de Julián nos ha dado dos botellas de su vino, que ahora esperan en nuestro habitación para eventos especiales, como defender nuestras thesis de máster o acabar con todas nuestras exámenes aquí. A Tarragona regresamos con autobus, en este caso sin problemas. Ya era luz durante el viaje entre Aranda y Soria y vimos algunos castillos que quería visitar algún día. Después de nuestro regreso a Tarragona a las 6 por la maňana dormimos muy bien después de estos tres días muy intensivas!

15. 4. 2010, Inmediatista, Michal

V úterý jsem se naučil nové španělské slovo, které pravděpodobně v mnoha jiných jazycích neexistuje. Inmediatista. Člověk, který musí mít všechno ihned. Ihnedista, Okamžitista. Nejpřesnější, ale moc dlouhé by bylo Chci-to-nejpozději-ihned-nebo-tě-nakopu-do-prdelista a nebo Bude-to-okamžitě-nebo-budu-hystericky-ječetista. No prostě Inmediatista. Některá slova a výrazy prostě nejdou přeložit..

Ve čtvrtek přišli na španělštinu tři noví studenti. Jeden se mnou byl ve trojici, a tak jsem se ho zeptal, proč nechodí na španělštinu tento semestr od začátku. Prý nevěděl o tom, že jsou tu ty kurzy. Byl to taky erasmák, zeptal jsem se ho, kdy přijel. Odpověděl, že v září :D

15. 4. 2010, Kapalný dusík, Michal

V pondělí jsem jel s Martinou načepovat kapalný dusík, protože obě naše školitelky nebyly ve škole. (Ta moje jen tento týden, ta Martiny až do konce pobytu :-) Překvápko, dusík načepovat nešel. Párkrát jsme to zkusili, a pak jsme to vzdali. Potkali jsme naštěstí jednoho Čecha, který vedle tý nádrže z dusíkem dělá na elektronových mikroskopech. Taky to zkusil s naším kódem a nešlo to. Tak nám řekl, že se zeptá člověka, co je za to zodpovědný. Vzorky, co jsme dali ráno odplynit už byly připraveny k analýze, jen nám chyběl kapalný dusík. Večer mi zavolal, že zjistil, že kód přestal platit. Tím mi ušetřil pár hodin času, protože kdyby mi to neřekl, určitě bych šel zkoušet ten dusík znova načepovat s někým z labu. Tak jsem to řekl jiné školitelce, která ve středu zařídila nový kód a ve středu jsem mohl jít načepovat dusík. Takže jsme za tři dny místo šesti vzorků změřili dva vzorky.

15. 4. 2010, Martina

Stále na západě… Stále více myslí na ty, co zůstali v Praze. Co se školního života týče, je to především – chvíle napětí – JAKUB MALIŠ – jaká čest když se vaše jméno vyskytne v našem blogu – potřebovali bychom nutně někoho, kdo dokáže spravit jisté přístroje, popř. řekne na rovinu, že nefungují, a že se musí někam poslat na opravu. Zdejší technik po čtyřech dnech, kdy se nikdo nesměl dotknout přístroje, konstatoval, že je to rozbitý, a že přístroj máme zapnout a vypnout. Takže žádám polovinu jeho platu, neboť tohle jsem věděla a zkusila už v pátek.

Dále mi chybí Kaktus – tady se nikdo neumí napojit na projektor, nemám tu nikoho, s kým bych prolejzala odpadkové koše a popelnice atp. Žádná pořádná laboratorní sranda.

Taky by se celkem hodil někdo na konzultaci diplomky.

Jinak jde život celkem fajn – až na těch pár nepříjemností, jakože jsem to vždycky já, koho uklízečka zprcá za nesprávně roztříděný odpad (nikdo jiný na osmou nechodí…).

O víkendu přijel Zdeněk z polymerů, který polymeruje ve Francii. Jeli jsme do delty řeky Ebry, kde se měli podle průvodce množit ptáci. Asi ale toho průvodce nečetli, takže nejenže se nemnožili, ale vůbec v deltě nebyli. Naši spolubydlící, co jeli s námi, byli celkem překvapeni, kam jsme je to zatáhli – mezi suché rákosy – ale neřekli ani muk – jo, když se někdo ani neptá, kam se na ten výlet jede…

V sobotu odpoledne jsme Zdeňkovi ukázali figuríny, co se používají o fiestách a prsatá orlice se mu fakt líbila. Bohužel ji nesbalil, tak musel trávit večer s námi. Chtěl vyzkoušet katalánskou specialitu, ale když mu přinesli chleba popatlaný rajčetem, tvářil se dost zklamaně (průvodce říkal něco o mistrech gastronomie…).

V neděli jsme jeli do Barcelony, kde nám nic neukradli.

V pondělí jsme něco dělali v laborce a mezitím šli k akvaduktu.

A pak ubíhal týden a už je zase čtvrtek… O víkendu jedem do Lleidy a jdeme na výlet do hor. Už se těším.

6. 4. 2010, Martina

Po náročném víkendu opět v Tarragoně. Jeli jsme za Juliánem (náš kamarád, znám ho z workcampu 2005). Sice až ve čtvrtek, ale stejně jsme si to užili. Dřív to nešlo, protože Michálka skolila rýmička a teplotka. Abychom teplotku mohli objektivně změřit, zakoupila jsem za tímto účelem v lékárně teploměr. Zdůrazňuji v lékárně a ne u Čongů. Protože teploměr, jak se ukázalo, měří plus mínus autobus jeden stupeň. Ale protože jsem neměla účtenku, a taky protože jsme neměli nervy jít paní do lékárny vysvětlovat, že 35,5 a 37,5 je trochu rozdíl. Aukce: Kolik za tento typicky španělský výrobek zaplatíte?

V pondělí, úterý a středu jsem se nějak tak poflakovala, byla s francouzskou na průvodu, projít se po pláži, otevřela opět svou diplomku (no to je dílo!), sháněla jsem zázvor a vařila zázvorový čaj. Ve čtvrtek už bylo dobře, takže jsem se s francouzskou byla projet podél řeky, narvali jsme ji helmu, což možná nečekala, ale akceptovala, vzhledem k tomu, že jsme ji vysvětlili, že kola jsou „španělské“ kvality.

Poté jsme ji pozvali na oběd (lilek), a ona přinesla zmrzku, a bylo to moc fajn. Také jsme ji ukázali, že máme mapy, letáčky a jízdní řády z celého katalánska (jedna krabice od bot a dvě tašky) a ona byla překvapená, že není jediný magor na světě, že si na poslední výlet s Erasmus studenty vzala mapu a průvodce, a že byla za divnou. No tak nejdivnější jsme podle tohohle měřítka my.

Večer jsme podle nalezeného zdroje vyjeli směr Aranda de Duero. Zakoupili jsme lístky do naší přestupní stanice, a mezi dvěmi pravděpodobnými nástupištěm čekali na autobus do Zaragozy. Přijel autobus s nápisem Zaragoza. Naběhli jsme k němu. Řidič otevřel, zakázal nám svým gestem nastoupit, odběhl, přiběhl, zavřel dveře a ODJEL. Cože??? Takže si koupíte lístek a on ujede??? Naštěstí zbytek čekajících byl v klidu, takže jsme se rozhodli, že budeme taky v klidu a čekali za zpožděný bus. Nakonec jsme se dočkali, třikrát hurá!

O půlnoci jsme dorazili do Zaragozy. Chtěli jsme si hned koupit lístek, ale nešlo to, protože nám ho paní ve špatně označeném okénku nechtěla prodat. Řekla, že to může prodat jedině kolegyně, a ta že přijde v pět třicet. Naše poznámky, že náš autobus odjíždí ve dvě, zcela ignorovala, lístky půjdou koupit v pět třicet!!!

Počekali jsme si na nejnádražovitějším nádraží v zemi, což byla celkem nuda a zima, ale Michal měl čaj a automat předražené brambůrky. Ve dvě nahlásili náš autobus, chvíli běhal na cedulce, jakože pojede a pak…nic. Cože? Čekali jsme a čekali a dočkali se – hurá. Přijel. Jak však říká slavné přísloví: Neraduj se, dokud nejsi ze španělského busu v té správné stanici – radovali jsme se předčasně. Řidič prohlásil, že pokud chceme jet do Arandy, měli jsme nastoupit v Barceloně – jeho společnost tyto „krátké“ tratě – Zaragoza-Aranda – nejede. Resp. jede, ale neprodává na ně lístky, takže jako v Arandě zastaví, ale jen pro ty, co jedou z Barcelony. Možná taky neměl v autobuse místo, ale každopádně jsme ho neukecali. Byly dvě ráno!!!

Naštěstí jel za deset minut autobus do Madridu a měl poslední volná místa. Vzbudili jsme Juliána SMS, že jedeme přes Madrid, což moc nechápal, ale našel navazující spoj. V devět míst v původních šest jsme se dokodrcali do Arandy.

Hned, co jsme odložili věci u Juliána doma a nasnídali se, běželi jsme za jeho bratrem, který nám v roce 2007 dělal průvodce po okolí Arandy, a proto mu říkáme Expert. Navštívili jsme ho v jeho novém bytě. Jako vždy byl plný energie (Expert, ne byt), mluvil a mluvil, a my byli šťastní, že mu občas i rozumíme, konečně nějaké pozitivum našeho pobytu!

Po snídani jsme si zdřímli a následoval maminkou a Juliánem dokonale připravený oběd. K tomu vínečko z vlastních vinic, co více si člověk může přát. Na vinice jsme se po obědě jeli podívat, vyšplhali jsme také na zdejší jediný kopeček a rozhlédli se po okolí. Všude vinice!!! Juliánův tatínek vyprodukuje ročně třináct tisíc kilo hroznů! Hustý, co? A to je normálně zaměstnán.

Také přijela Sofia, Juliánova slečna, jeho maminka nám znovu ukázala, jak se dělá tortilla, a vydali jsme se na průvod. Zakuklenci nesli Krista, kříže, korunu, a někteří šli bosi. Hrála tajemná hudba – bum, bum – a my zase poznali kus španělské kultury. A také půlku Juliánovy rodiny (půl Arandy je s ním příbuzná). Když už nás průvod přestal bavit, zatáhl nás Julián do baru, se slovy „fiesta, fiesta“. Zde Michal na ex vyžahnul pivo. Julián se ho zeptal, jestli náhodou není z Česka a Sofia nevěřila, že fakt dokážeme vypít půllitr.

Potom jsme dali ještě jedno v jiném baru a vyrazili dom. Už jsme byli pěkně zdrchaní. Na internetu jsme našli spojení do Somosierry na zítřejší výlet k vodopádu a zdlábli se tortillou. Tatínek nám ještě nabídl, že kdyby něco, k vodopádu pro nás dojede, což Julián komentoval nějakými drzými poznámkami a rodiče španělskou podobou přísloví: „Nikdy neříkej nikdy“ A pak už do hajan…

Ráno se nám nechtělo vstávat, ale co se dalo dělat, když už jsme tu byli. Opět královská snídaně speciálně pro nás, sbalit a běh na nádraží. Zde jsme předběhli na příkaz řidiče frontu a vyjeli. Naši vesničku řidič přejel, tak ho Julián musel jít upozornit, aby se vrátil. Vrátil se ochotně, jen nás tak mimochodem upozornil, že rozhodně zpět nic nejede. Cože???

V místním obchůdku to potvrdili. Nejbližší funkční autobusová zastávka je asi dvacet kiláků (aprox.). No dobrá. Nenechali jsme se tím odradit, ani začínajícím deštěm, ani mlhou, ani zimou. Naštěstí vodopád byl celkem blízko, takže pohoda. Pršelo, ale málo. A hory se zdály být krásné. Samozřejmě jsme chtěli pokračovat a najít zpět jinou cestu, ale čím výš jsme byli, tím byly srážky větší a sněhovější. Když už jsme byli mokří úplně na kost, rozhodli jsme se, že asi budeme muset zpět… Dolů se šlo hůře než nahoru, vše klouzalo a nohy byly zmrzlé. Ale nikomu se nic nestalo.

Přeskákali jsme potok a vydali se zpět k vesničce. Julián vzal telefon a zavolal svému tatínkovi. Místo pozdravu na něj zakřičel to španělské: „Nikdy neříkej nikdy“ a také, zda by si nechtěl udělat výlet. Naštěstí chtěl. Takže po sendvičích v nefunkční nové autobusové zastávce jsme mohli s horkými nápoji počkat v místní restauraci. Brrr.

Když tatínek přijel, nevěřil vlastním očím. To, že začalo pršet a sněžit, až když jsme byli nahoře, nám zřejmě nesežral. Naložil nás čtyři zabahněnce do svého čisťounkého autíčka a za neustálých Juliánových drzých poznámek jsme jeli směr Aranda.

Zde Juliánova maminka spráskla ruce a nařídila nám horkou sprchu. Nevím, kolikrát v životě jí do bytu zamířili čtyři vodníci – často asi ne. Rozvěsili jsme mokré oblečení různě po bytě a já zaběhla do sprchy (mají dvě koupelny, jako spoustu španělských bytů).

Michal je mezitím učil, že boty nejlépe uschnou, narvou-li se do nich noviny. Tatínek se sice tvářil nedůvěřivě – co to rvete do těch bot?, ale nakonec souhlasili.

Maminka nám připravila čaj a již zahřátí jsme se podívali na fotky z Juliánova a Sofiinina výletu do Argentiny. No, výletu – loni tam rok dobrovolničili, což asi nebyl žádný med, zato je to zocelilo. Fotky fakt zajímavé, vyprávění ještě lepší.

Po další hodině tortilly jsme se vydali do rodinného sklípku. Celá Aranda je podkopaná sklepy a tohle byla fakt krása. Také tam mají víno v obřím sudu pro všechny, kdo přijdou zdarma, takže jsme velmi rychle byli celkem tralala veselí. Jediný problém byl záchod, který ve sklípkách zřízen není, a musí se chodit k řece, což bylo s časem zábavnější a zábavnější.

Julián si na video natočil několik svých proslovů (které teď odmítá zveřejnit) a obecně jsme se ve sklípečku s dobrým pitím bavili. Domů jsme šli po čtvrté. Zde ještě Julián vytáhl fotoalbum z workcampu a doplnil tak svoje vyprávění o tom, odkud se známe, načež jeho slečna chtěla vědět, jestli jsme spolu někdy dělali něco jiného, než chlastali.

A poslední den proběhl klidně, podívali jsme se na další tradici – létajícího andělíčka, který sundavá z Panny Marie šátek, prošli Arandu a hlavně jsme se nadlábli tradičním mega super obědem. Nejlepší ale fakt bylo, že jsme prostě časem mohli i něco prohodit a trochu komunikovat.

Při zpáteční cestě vše fungovalo. Teď už jsme zase zpátky a věnujem se našim diplomkám se španělskou kvalitkou… Michal nad tím sedí, kroutí hlavou, sprostě mluví, až nadává.