Tarragona
Katalánsko
Universitat Rovira i Virgili

english
version

Tarragona - blog - listopad

Tak se už nekoupeme v moři...

2. listopadu, Martina
3. listopadu, Martina
7. listopadu, Martina
8. listopadu, Michal
18. listopadu, Martina
21. listopadu, Martina
24. listopadu, Martina
26. listopadu, Michal
27. listopadu, Martina
29. listopadu, Martina
30. listopadu, Martina

2. 11. 2009, 19:52, Martina

Prasečí chřipka se stále nevzdala, sviňa, tak jsem dnes po pokusu pracovat v laborce, kdy se ukázalo, že mi není zdaleka tak dobře, jak by mi být mělo, vyrazila k lékaři. Můj dohlížitel v laborce mi vysvětlil, že mám jít do tzv. CAP (centre d'Atenció primaria). Našel mi také nejbližší CAP od mého domova.

Michal šel ochotně se mnou, aby mi pomohl vyznat se v překvapivých situacích. V nejbližším CAPu jsem pobavila místního vrátného, když jsem na něj vychrlila své připravené španělské věty. Po chvilce se mu podařilo mě zastavit s tím, že v té budově sídlí pouze fyzioterapeuti a nasměroval mě do dalšího CAPu. V CAPu č. 2 se mě zeptali, zda chci jít na pohotovost. Šli jste někdy na pohotovost s chřipkou, aniž byste měli čtyřicítky? Já tedy ne a ani tady jsem to nehodlala měnit, takže mě paní recepční objednala na zítra na 10:18 přesně. Přesně!!! Ofotila si také mou průkazku zdravotního pojištění a mou občanku. Tak jsem zítra fakt zvědavá…

Jinak z mého krátkého pobytu v laboratoři, dnes: Se španělsko-katalánskou rychlostí jsem dnes připravila dva roztoky. V laboratořích anorganické chemie jedna i dva toto sice byla práce zhruba na dvě minuty (i tak jste nestíhali), ale čím jdete ve vzdělání výš, tím déle vám tato činnost může trvat. Dále jsem nedělala nic, když nepočítám četbu článku. Dále se mi zařizovala karta na vstup do laborky, což nebylo snadné a vyžadovalo to mnoho papírů.

Oběd jsem si dala v kantýně – tedy přinesla jsem si svůj a tam jsem ho snědla – takhle se to tady dělá, protože jídlo v menze je veliké a drahé. Také jsem zjistila, že skoro všichni pracovníci mé skupiny ovládají bravurně slovo „kurva“, ředitel naší fakulty mě umí dokonce poslat do prdele (česky – umí také popřát dobrou chuť).

V mezičase si můj dohlížitel postěžoval na zvláštní věc. Mají zde sklady, každý pro pět pracovních skupin. On si do jednoho z nich uložil v pátek nějaké zařízení. Zařízení potřebuje, ale ve skladech se mění zámky za zařízení na kartu. Aby vám začala fungovat karta, musíte mít podpis někoho, kdo tu celý týden není. Podpis nikdo nemá, zámky se však již vyměnili a do skladů teď nikdo nesmí. Velice typická situace.

A teď se válím a válím a závidím Michalově rezistenci – jeden průjmíček a je úplně zdravý a odolný.

3. 11. 2009, 19:22, Martina

Možná, že někoho zajímá, jak dopadla moje návštěva u doktora, možná se někomu informace o zdejším zdravotnictví budou hodit.

Po desáté jsem naklusala do CAP. Paní recepční mi ochotně ukázala cestu k těm správným dveřím. Posadila jsem se poslušně na židličku v čekárně, a začala zkoumat, jaký tu mají systém, jestli vyleze sestra a zavolá mě, nebo jestli se mám sama cpát. Zpočátku se mi jednání lidí zdálo poněkud chaotické, následně jsem ale pochopila, že doktor má seznam lidí ze včerejška a postupně si je volá.

Čekající pacienti byli velice hluční, přestože na stěně visel nápis, že máme být zticha. Všichni vypadali zdravě. Myslím tedy, že je asi zcela normální jít s chřipkou na pohotovost. Nevím, ale řádí tu a v čekárně jsem kašlala jediná. Což mě ovšem zachránilo od katalánské konverzace, protože už si ke mně přisedávala paní, ala stačilo jediné zachrchlání, dala si mikinu před obličej, rychle zvedla zadek a přesunula se na druhý konec čekárny. Nutno dodat, že jsem kašlala předpisově do kapesníku a ne paní do obličeje. Dále se se mnou již nikdo nepokoušel bavit, zřejmě se tu bojí nakažení jako čert kříže.

Doktor byl starší milý chlapík, který se mi podíval do krku, poslechl si mě a napsal mi tři recepty. Neudělal mi žádné testy, přesto mi dal antibiotika. Hm, snad je zkušený. Pokud se mi neudělá dobře, mám ho zas navštívit. Uvidíme. Neměl problémy s tím, že nemluvím katalánsky (a španělsky nedokonale). Byl hodný, tak už se ho nebojím.

Recepty jsem si ofotila, pro případ, že léky budou stát milion, aby mi je někdo proplatil. V lékárně chtěli nějaké číslo pojištění (ne to české), ale já jsem zarytě opakovala, že jsem cizinec z EU, cpala jsem jim svou modrou kartičku (která je nezajímala), a pak se shodli, že když jsem tedy z toho Československa, zaškrtnou si mě jako cizince s pojištěním a léky mi prodali. Za tři krabičky pouhých sedm euro, to jsem se obávala více. Zajímavé je, že si paní z krabiček vyřízla čárové kódy.

No a tak zase nestuduji a nepracuji v laborce, ale válím se doma…

7. 11. 2009, 17:26, Martina

Stále doma. Michal si odjel do Barcelony ochutnávat vína a já trčím doma!!! Co je to za spravedlnost na tom světě?

Snažím se pracovat na projektu, ale vůbec to nechápu… Jsem momentálně sama ve skupině, protože mé spolupracovnici teď, zničehonic oznámili, že ji nevezmou… Co to je, tohle?

Navíc jsou tu u Argentince na návštěvě dva Italové. Italové dělají fakt neuvěřitelné zvuky… A holky se mohou přetrhnout, aby je oslnily… Máme party v obýváku. A asi ji budeme mít do noci… Holt když si chce někdo zasouložit, tak pro to musí něco udělat…

V pátek jsem měla tu čest navštívit opět zdejší zdravotnické zařízení. Pořád to nechápu, kam má člověk s chřipkou chodit. Asi na pohotovost a zahrát divadlo. Já šla zase do CAP. Nejprve mi vynadali, že nemám kopii kartičky pojištění, že ji chtějí vždycky. Co je tohle za ekologii? Paní asi chtěla, abych se sebrala a tu kopii si někde udělala. Nasadila jsem výraz „jsem mezinárodní student a nic v téhle zemi nechápu“ (to mě naučil Michal, než jsem jela poprvé do Německa) a paní vyměkla a kopii si udělala sama.

Potom mi řekli, že mě objednají na pondělí. Protože jsem se to bála říct Michalovi, kterého mé kašlání nebaví, a ve čtvrtek večer se naštval, že jsem se nešla objednat na pátek, musela jsem jednat. Zatvářila jsem se ještě nešťastněji, zakašlala jsem, zasmrkala jsem. A paní nabídla v osm večer, že mám jít na pohotovost. To jsem moc nepobírala, na pohotovost? S chřipkou? No a jak jsem se blbě ptala, našla místo u jiné lékařky na 10:18 (opět, můj milovaný čas…).

Lékařka se mračila. Ledabyle mě poslechla, koukla se mi do krku a pomocí mého slovníku mi sdělila, že jsem OK, že mám nachlazení. To se léčí až po deseti dnech. Tak jsem jí vysvětlovala svou historii: k prvnímu lékaři jsem šla po týdnu potíží, k ní po dobrání antibiotik. Snažila jsem se mezi větami pochválit, jak je Katalánsko krásné, takže mi alespoň předepsala něco silnějšího na kašel. A prý když se to za týden za dva nezlepší, mám přijít.

Takže se asi nikdy nedozvím, jestli jsem prodělala prasečí chřipku. Nicméně ten lék na kašel asi funguje, protože už mi je mnohem, mnohem, lépe! Je to sice něco silného, z čeho se vyrábí drogy, a co se dá jako pořádná droga použít, ale fajn… Jen škoda, že jsem nejela do té Barcelony :-(

Jinak Italové nadělali v koupelně takový bordel, jaký se v koupelně fakt nedělá, zvlášť na návštěvě… Rozdupali hnusnou špínu po podlaze, kterou předtím polili litry vody, hodili cigáro do mísy. Při močení se jim zřejmě klepaly ruce a vůbec… Prasata. V kuchyni zanechali půlku čokoládového rohlíku, který vkusně doplňuje zbytek rýže povalující se již druhý den ledabyle v mističce na pultě. Asi jsem mnohem čistotnější než se čekalo.

8. 11. Michal

Ve čtvrtek mě na večeři pozvala jedna katalánka, která studovala na Erasmu rok v Praze medicínu. Na večeři bylo ještě dalších pět katalánců a jeden amík, který neuměl španělsky skoro nic. Naštěstí se bavili hlavně španělsky, protože ta katalánka, která studovala v Praze je občas požádala, aby mluvili v castellano. Narozdíl od katalánců, kteří nikdy nevystrčili nos z Katalánska, totiž ví, jaké to je, když lidem okolo sebe nerozumí. Stejně jsem všemu nerozuměl, zato jsem si ale pochutnal na tortille, pizze s cuketou a salátu s hrozinkami a se semínkami z borovice.

V sobotu jsem jel na katalánský výlet zadarmo do Barcelony. Nejprve jsme se podívali do stadionu Camp Nou v Barceloně, kde se nehrál žádný zápas a mohli jsme se projít mezi lavičkama i pod lavičkama, a taky jsme se mohli jako v zoo podívat přes sklo na nějakého fotbalistu, který podepisoval dres. Dobře přitom byla vidět španělsko-katalánská mačkací mentalita – občas někde byl průchod akorát na jednoho člověka, ale některým návštěvníkům to nevadilo a klidně se tam zastavili a minutu si fotili stadion a nebo začali najednou postupovat v protisměru, klidně i s celou rodinou. Někde ale stál zřízenec, který tyto lidi okřikoval, nebo někdy do nich dokonce strkal. Po prohlídce stadionu byl na programu asi tříhodinový piknik. Po pikniku jsme si nás asi 60 lidí koupilo lístek do metra a absolvovali jsme ochutnávku vína. Borec someliér měl trošku vypito a ukazoval nám, že abychom si dobře užili vůni vína, musíme obnažit zuby, nasávat vzduch a víno vevnitř v puse si prskat dovnitř do pusy. Radil nám ať to radši neděláme při této ochutnávce, abychom někoho nepoprskali. I přesto to spousta lidí zkusilo, ale nikdo mě nepoprskal. Také nám vysvětloval, že barvu vína nejlépe uvidíme, když skleničku dáme před něco bílého. V první řadě seděl někdo v bílé mikině, a tak ho borec someliér k tomu zneužil. Poté byl tento student v obležení mnoha skleniček. Víno ale bylo výborné, výklad taky, a hlavně to byla sranda!!!! :D:D:D Celý výlet nám všechno říkali katalánsky, ale před cestou zpátky nám řidička autobusu v castellano řekla, abychom v autobuse nejedli, že už jsme ho cestou do Barcelony zaprasili.

18. 11. 2009, 22:53, Martina

Tak někteří by chtěli, abychom pokračovali v blogu. Tak nějak plus mínus pracujeme v laboratořích. Některým věcem se divím. V jedné laboratoři např. není výlevka. Někde zase digestoř. Ale jiný kraj jiný mrav…

Mám trochu problémy přijmout zdejší mentalitu. Porozumět jí. Proniknout do systému. A i když Michal vypadá, že má problémů s aklimatizací a s porozuměním méně, teď když jsme hledali vlaková a autobusová spojení, nadával jak dlaždič.

Ostatně Michalovi rodiče mohou potvrdit, že proniknout do zdejšího myšlení je nad možnosti průměrného Čecha, leckdy i nad možnosti docenta.

Odvážně si půjčili auto. Proto jsme se nemuseli stresovat hledáním jízdních řádů a mohli jsme vyrazit i do míst, kam by nás autobus ani vlak nedovezl. Naskytly se však jiné situace, které jsme my, vlakoježdiči, nemohli předvídat. Např. na dálnici se platí. Neexistuje však jednotný systém. Někde se vyzvedne lísteček, někde se rovnou platí, někde se jen projede závorou a někde se budky a závory odjedou.

Značení na silnicích navíc ne úplně usnadňuje řidičům cestu. Cedule s nápisy a šipkami, které mají zjednodušit odbočování, jsou často umístěny až za odbočkou.

Po pátečním příjezdu rodičů a bábovky jsme se setkali u školy, vytáhli schované bezpečnostní pásy v zadní části vozu, zaparkovali v podzemním parkovišti a ubytovali rodiče v hostelu Alhambra. Večer jsme se nadlábli patatas braves a dalších pochutin na Placa de la Font. Je to naše oblíbené náměstí. Chvíli jsme seděli venku, po chvilce Michal svolil, že už jsme se pokochali dost výhledem na náměstí a můžeme tedy zalézt dovnitř.

V sobotu jsme navštívili Monserrat, klášter v horách. Dalo nám trochu práci vyjet z parkoviště, resp. zjistit, co se dělá s lístečkem orazítkovaném v hotelu. Odevzdá se paní v okénku a další den si člověk vezme další lístek. Na místo jsme dojeli bez větších problémů. Chvíli jsme sice bloudili, než jsme zaparkovali, ale nijak dramaticky, alespoň z pohledu těch, co tu žijí již přes dva měsíce… Chtěli jsme najít informační turistickou kancelář, ale kolemjdoucí paní nám oznámila, že informace jsou zavřené.

Bez pořádné mapy jsme se vydali směr zubačka. Zde jsme dostali u informačního okénka mapy tras, bohužel až nahoře od kláštera, ne těch vedoucích ke klášteru. Holt se asi nepočítalo, že by se někdo mohl vydat pěšky. Protože snídaně v hostelu se skládala z jednoho crossaintu, museli jsme zajít n a kafe a na něco sladkého do bufetu. Velice nás zaujala horká čokoláda. Podávala se ohřátá rovnou v malé lahvičce. My s Michalem jsme se moc cpát nemuseli, protože jsme snídali bábovku (ne v malém množství :-).

Protože Kolafovi jsou orientačně nadaná rodina, odhalili jsme cestu nahoru. Potkali jsme mandle a naše oblíbené červené kuličky. Sice padlo podezření, že červené kuličky obsahují nějaké omamné látky, ale dobrá nálada není nikdy na škodu.

Bez většího bloudění jsme se dostali až ke klášteru. Donutili mě jít přes jeden zákaz vstupu. U kláštera prohlásili, že to tam vypadá jako na Niagarských vodopádech. Já jsem sice postrádala ty vodopády, ale bylo mi vysvětleno, že myslí turistický ruch. Ano, na Monserratu bylo poněkud narváno, a to parkoviště, silnice a restaurace nepůsobily úplně přirozeně, ale i tak byl výhled pěkný.

Konečně jsme mohli vytáhnout mapy vrcholu. Z paní ve zdejší informační kanceláři jsme se pokusili vytáhnout nějaké nové info, ale dala nám jen stejnou mapku, jakou už jsme měli.

Vydali jsme se nahoru. Musím říct, že jsem nevěděla, že Michal pochází z běžecké rodiny. Doufám, že fakt, že jsem zadýchaná vlála v pozadí, byl způsoben prodělanou chorobou, a ne mou již celoživotní neschopností. Ale abych nikomu nekřivdila – počkali na mě a ani mi nevyčítali, že zdržuji (ani Michal).

Cestou jsme zjistili, že časy na ukazatelích úplně nesedí. No, jsme v Katalánsku, tady se čas bere s rezervou… Vysprintovali jsme nahoru na vyhlídku, zahlídli kamzíka a kochali se výhledem. Trochu jsem se bála, že dolů půjdeme za tmy. Michal se nebál, takže stihnul vyfotit západ slunce, ptáčky, pohled dolů, prostě všechno. Podívejte se.

Tma nás minula jen tak tak, doběhli jsme ke klášteru a dolů sjeli zubačkou. Zajímavé je, že lístky na zubačku se kupují v bankomatu, přesto vedle sedí dva pracovníci obsluhy a pomáhají lidem s automatem. Když chce někdo slevu na kartu Euro 26, bez pracovníků se vůbec neobejde, jen oni vědí, co zmáčknout.

Cestou domů jsme absolvovali zase zvláštní dálniční systém. Poté jsme se vydali na večeři. Michal se pokoušel vysvětlovat, že ve Španělsku se večeří až v deset, a že si musíme prohlédnout římské desky, nesetkal se ovšem s kladnou odezvou.

Nakonec tedy vybral restauraci, kde jsme si hrozně dlouho nemohli vybrat, co si dáme. Já skončila u obřího steaku, se kterým mi musel Michal pomoci. Objednal si místní specialitu hranolky s vajíčkem, tak mu zbylo místo. Ale najedli jsme se výborně. Alespoň ti, co neměli syrovou, nedodělanou rybu :-)

V neděli jsme sjeli do Delty řeky Ebro. Bomba. Viděli jsme muzeum a konečně tu deltu!!! Také jak lidé chytili sumce! Hmm. Obřího! A pár ptáků a rýži, raka a rákosí.

Další cesta nebyla tak pohodová, protože místní mapy a značení nám dávali zabrat. Já jsem ale v zájmu skupiny usnula, debaty se nezúčastňovala, a zvýšila tak pravděpodobnost, že dojedeme k cestě po nádržích.

Po zajížďce k vyhlídce s Ježíšem navigátoři uspěli. Bohužel jsme došli (nebo spíš vyběhli) jen k jedné nádrži, protože se blížilo stmívání. Já jsem nalítla, že květináč s vodou je ta katalánská nádrž. Myslela jsem, že podobné vtípky jsou výsadou mého tatínka! Našli jsme ale zase mandle…

Večer jsme byli na večeři, kde se za 15 euro může člověk nadlábnout, čeho chce. Dobře to Michal vymyslel!!! V neděli večer tam ani není tolik lidí, a tak jsem si to užila mnohem víc, než s Erasmáky. Ne, že bych všechny mořské potvory ochutnala, ale šla jsem za své běžné limity.

V pondělí jsme bohužel museli do školy. Naštěstí jsem mohla nechat puštěné měření a v podvečer jsme se vydali na procházku k aquaduktu. A poté zase na večeři, do palačinkárny, kde jsme si chtěli dát tapas, ale ne všechny měli, tak nám milý děda ty palačinky nakonec vnutil. Hmm, ňami, ňami. Jen mě zaráží, že až do teď jsme všude viděli pracovat skoro samé mladé lidi. To není pěkné, jestli starší diskriminují. Tenhle děda je bezkonkurenčně nejlepší číšník v Tarragoně.

Kromě jídla jsme si pochutnali i na vínu, takže bylo veselo a i následnou procházku po Tarragoně jsme si moc užili! Celkově to bylo moc fajn, (nejen kvůli bábovce)…

21. 11. 2009, 21:36, Martina

Jsme rozespalí. Odpoledne jsme prospali – neměli jsme jinou možnost. Naše aktivity posledních dní nás oddělaly. V úterý jsme se od půl desáté zúčastnili již podruhé kurzu vaření. Tentokrát jsme si máchali ruce v lilku, minule jsme koukali, jak se vaří tortilla. Moc fajn akce. Provozuje náš spolubydlící.

Během týdne jsme chodili do školy – značně vyčerpávající, obzvláště absence výlevek a dalšího materiálu… Jako konverzační kurz španělštiny vynikající!

Ve čtvrtek jsme měli indickou večeři s Čechy – pozvali jsme je na cizrnu. Jsme tu teď tři z VŠCHT – přijel jeden doktorand z organiky. My ho teď ale nenávidíme, protože přijel a měl všechno (včetně bydlení a kurzu španělštiny) zařízeno. Jediné, co ho omlouvá, je fakt, že přijel do výzkumného centra u školy, ne do školy.

V pátek přišli Němci, Britka, Katalánka a Katalánec na bramboračku a chlebíčky. Bramboračku vařil celou Michal sám a klobouk dolů. Já jsem jen posluhovala při výrobě chlebíčků. Moc pěkně jsme si pokonverzovali ve španělštině. Jeden německý pár nám prozradil, že se budou v září brát (i když nemají dokončenou školu). Mají se ale asi opravdu rádi – poté, co na řadu přišli pubertální časopisy, málem jednu z praktik vyzkoušeli přímo na stole v obýváku. Je pravda, že měli trochu upito a ta poloha vrtá hlavou i mně. Na požádání zašlu obrázek.

Ráno jsme chtěli jet do Montblancu (v půl osmé!), ale nepřijel nám bus. Tak jsme se opět vydali do Constantí. Musím podotknout, že jsme s sebou měli Ondru z organiky a tři Polky (ne ty, co s nimi bydlíme, ty mají jiné zájmy). Po počátečních rozpacích z neuvěřitelného smradu z průmyslového komplexu jsme zažili fajn den. Ruiny nám průvodce otevřel o deset minut před otvírací dobou (zázrak), pustil nám film o tom, že nikdo neví, k čemu ruiny sloužily, a dal nám informační letáčky.

Dále jsme potkali pána, který nám daroval plný pytel piniových nevylouskaných semínek poté, co jsme obdivovali jeho borovici. Už chápu, proč sto gramů vylouskaných přijde na pět euro.

Potom jsme museli přeskočit řeku – mrkněte časem na videa, jak Michal stavěl brod… Dvě Polky to nepřešly bosou nohou. Ale byly statečné, takže jsme ještě obešli okruh u aquaduktu a pobavili se tradiční zábavou – jak se řekne polsky hledat a co to znamená v češtině.

Nakonec jsme byli rádi za změnu výletu, protože jsme mohli dát polední klid až do večeře. Máme tu zmáhající životní styl… Tak někdo přijeďte ;-) Už se moc na všechny těšíme!

24. 11. 2009, 23:38, Martina

Přišli jsme unaveni z kurzu vaření, chce se mi hrozně moc spát, ale musím se podělit o zážitky z naší mezinárodní komunity, abyste pochopili národnostní rozdíly… To je totiž největší sranda našeho pobytu:

Jak Němka studovala na zkoušku: Jedna z Němek tu studuje anglickou literaturu. Učitel jim oznámil, že si mají přečíst a nastudovat skotskou esej. Němka seděla, studovala, překládala si skotské nářečí, dělala si poznámky o autorových myšlenkách. Přišla na test s očekáváním těch nejbrutálnějších otázek o skotském nářečí a autorovi eseje. Byla připravena popsat několik papírů hlubokými úvahami.

V testu však dostala pouze dvě otázky: Jméno autora a jednou větou popsat, co byl námět eseje. Nervózní se přihlásila a zeptala, jestli opravdu nemá popsat autorovi hluboké myšlenky a analyzovat skotský dialekt v daném historickém období. Nenene. Zdejší vysokoškolští studenti se naučili jméno… A proto teď už Němka chápe, proč studenti, kteří budou mít titul z anglické literatury, neumí anglicky…

No a naše studium? Jo, kdybychom my chápali tu zdejší mentalitu, to by byla krása :-)

26. 11. 2009, Michalovy komentáře posledních dvou týdnů...

Hola bon dia, tohle je zapis z vikendu pred ctrnacti dny:

O víkendu přijeli na návštěvu rodiče a v různých momentech byli více či méně rozpačití z katalánsko-španělské mentality. Po pronajmutí auta zjistili, že se na dálnici musí platit v budkách, které občas přehradí dálnici, nájezd na dálnici, nebo výjezd z dálnice. Kolik, kdy a proč se platí, na to ani táta vědec nepřišel. (Táta vědec mimochodem nepřišel na princip spousty dalších místních specifik, přestože je velmi detailně analyzoval, a protože analýza nikam nevedla, byl často poněkud nervózní.) První večer se rodiče ani moc nerozpakovali nad tím, že jdeme večeřet po osmé, protože obědvali ve čtyři. (nejdřív se tu začíná večeřet po osmé večer, normálně tak v devět a později). V sobotu jsme jeli na Montserrat a máma mě nenechala řídit, což byla chyba hned z několika důvodů. Nejpitomější důvod byla výmluva, že to auto není půjčené na mě (to fakt bude katalánský policajty zajímat :D). Srandu jsme si užili, když jsme chtěli vyjet z parkoviště. Měli jsme parkovací kartu, kterou nám orazítkovali v hotelu, razítko ale neřeklo čárovému kódu, že je platný, a tak se nám závora neotevřela. Táta i máma začali být nervní a chtěli to řešit v hotelu. Já už to tu trochu znám, a tak jsem šel hledat budku s někým, kdo by mi tu závoru otevřel. Táta i máma začali hystericky ječet, kam to odcházím, ale mně to bylo jedno, protože jsem věděl, že otevření závory časem uhádám. To jsem taky uhádal, ale parkovací kartu si ta zřízenkyně vzala s tím, že příště ji zase musím mít s razítkem hotelu. Pak jsme jeli do Montserratu, aniž bychom měli pořádnou mapu, protože ta se tu nedá koupit. Máma mě nenechala řídit, a proto jsme více než desetkrát přejeli čáru vpravo na dálnici a více než pětkrát začalo auto pípat, protože jsme jeli více než 130 km/hod. Dojeli jsme do Monistrol de Montserrat a začali vymýšlet, jak se dostat do Monestir de Montserrat. Došli jsme k dolní stanici zubačky, řekli jsme si, že budeme drsní a vyjdeme to pěšky. Vyfotili jsme si tam mapu, v informacích nám dali jen mapu, co se dá obejít nahoře citem jsme zvolili směr. Dokonce jsme to i našli :D Nahoře jsme vylezli na skály, podívali se na opar a za stmívání šli dolů. Z Monestiru jsme se svezli do Monistrolu zubačkou. Rodiče se divili, že při kupování lístků na to dohlíželi dva zřízenci, a tak jsem se jim pokusil vysvětlit, že to tady vůbec není divné. Za tmy jsme jeli do Tarragony a rodiče byli nervózní, protože cedule na silnicích udávaly směr až za odbočkou a navíc nechápali systém placení na dálnici, protože někdy se platilo rovnou, jindy se nejdřív odebral lísteček a platilo se až po odevzdání lístečku a taky se pokaždý platily jiný peníze. Večer jsme šli na večeři, a protože ještě nebylo půl deváté, tak jsem ještě chtěl ukázat rodičům, kde jsou v domech ve zdi tabulky s římskými nápisy. Táta byl ale děsně nervózní ani jedna tabulka ho vůbec nezajímala, a tak jsme vlezli do první restaurace, kterou jsme po tabulkách potkali. Někdo asi byl ze střední Evropy zvyklý večeřet v půl sedmý. V neděli jsme jeli do delty Ebra. V Deltebre v muzeu jsme se podívali hlavně do akvárií na padesáticentimetrové úzké ryby zavrtané do kamínků a na metr a půl dlouhého sumce s obří tlamou. Když jsme pak dojeli k ústí Ebra, viděli jsme tam podobného sumce, ale mrtvého, protože ho někdo ulovil. Podívali jsme se na široké Ebro a spoustu rákosí a jeli směrem k horám, ze kterých mělo být vidět na deltu Ebra a ve kterých taky měla být naučná stezka po starých vodních nádržích, které byly dříve pro vinice a olivovníky záchranou před smrtí uschnutím. Cestou jsme se podívali jak roste rýže a teče voda kanálky a také jsme přitom viděli raka. Stezku po vodních nádržích jsme napoprvé samozřejmě nenašli, ale zato jsme narazili na vyhlídku se sochou Ježíše, odkud byla vidět delta Ebra v oparu. Máma nasála tolik španělsko-katalánské mentality, že se nám v okolí vyhlídky ztratila takovým způsobem, že chyběla necelá minuta k tomu, abychom volali policajty. Svoje přizpůsobení místní mentalitě pak máma potvrdila tím, že když se zase našla, vůbec neměla pocit, že se ztratila. Pak jsme ještě zkusili najít naučnou stezku s vodními nádržemi a na druhý pokus se podařilo. Došli jsme jen k první nádrži, což byla díra v zemi s trochou vody. Ale výhled na deltu Ebra v oparu stál zato, docela bych to někdy rád viděl bez oparu. Večer jsme šli do restaurace Wok, kterou jsem asi půl hodiny nemohl najít. To bylo jedině dobře, protože kdybychom tam přišli už v osm, neměli by přichystáno vůbec nic. Naštěstí mi chvíli trvalo, než jsem ji našel, a tak jsme tam přišli až v půl deváté. To jim toho sice na stole ještě spousta chyběla, ale číšnice nás překecala, abychom zůstali. Rozhodně jsme nelitovali, ani ti konzervativnější, protože tam časem přinesli spoustu chobotnic, mušlí i obvyklejších jídel! V pondělí jsme se odpoledne ulili ze školy, abychom rodiče doprovodili k akvaduktu a vysvětlili jim, že ta cedule zákaz vstupu opravdu nemá žádný význam. Večer se rodiče opět pozastavovali nad tím, že jsme chtěli v osm jíst a číšnice nám řekla, že kuchař přijde za deset minut. Na římské tabulky jsme se šli radši podívat ještě jednou až po večeři, aby si je užil i táta, který po večeři už nebyl nervózní.

Víkend 20.-22.11.

V pátek jsme pozvali na večeři některé erasmáky. Nějak jsme se napili (hlavně jeden němec) a místo, abychom se podívali na film Man on the Moon, jsme si začali číst Vale, což je obdoba bravíčka nebo topdívky. Diskuse se stočila především na téma postura de la semana a jestli je možné tímto způsobem souložit. Na tom jsme se nedohodli, ale němec a němka, kteří mají za půl roku naplánovanou svatbu, vypadali, že to za chvlíli vyzkouší. Na tento víkend jsme si naplánovali dvě hiking trips a aby byla větší sranda, řekli jsme nějakým erasmákům, ať se přidají. V sobotu jsme chtěli jet do Montblancu a obejít okolní hory. Autobus bohužel nepřijel, a tak jsme místo toho jeli do blízké Constantí s tím, že do Tarragony dojdeme pěšky. Jely s náma tři polky, z nichž jedna měla kabelku místo batohu a čech Ondra, který házel botou. Když jsme vystoupili z busu, přivítal nás smrad z nedalekého průmyslového komplexu. Vylezli jsme na nedaleký kopeček, kde jsme se nahoře vyfotili se spálenou palmou. Došli jsme k římským ruinám, kde nám průvodce pustil video, jehož hlavní téma bylo „máme tady skvělou římskou kopuli a nevíme k čemu sloužila“. Když jsme čekali na polky, které dráždily psy, všiml jsem si borovice. Šel jsem blíž a chtěl jsem zjistit, jestli má piňones, borovicová semínka. Z domku pod borovicí vylezl děda a já se chtěl vzdálit. Řekl mi, ať nezdrhám, a tak jsem šel blíž a zeptal se, jestli má ta borovice piňones. Prý jo, a začal je hledat v šiškách, našel ale jenom dvě. V šiškách ale nejsou semínka, která se dají rovnou jíst, musí se vylouskat a mají pěkně tvrdou skořápku. Počkej, řekl, a zmizel na chvíli v domku. Přinesl kýbl plný nevylouskaných piňones a nasypal mi je do sáčku. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nepotřebuju všechny, ale nezadařilo se. Těšte se všichni na vánoční dárky! Dále jsme došli k řece, kde bylo o něco víc vody, než jsme čekali, takže si polky namočily nohy. Přecházení ale bylo sranda. Nad akvaduktem jsme si vyfotili mapu stezek okolo akvaduktu a pokračovali jsme menší oklikou směrem do Sant Pere i Sant Pau a domů. V neděli jsme vyrazili velmi brzo, vlakem už v 7.39 směrem na Móra la Nova, do zastávky Duesaigües. Jeli s náma dva němci, jedna britka a čech Ondra, který házel v sobotu botou. Vystoupali jsme na hřeben plný větrných elektráren, u kterých nebylo vidět na vrchol, protože byla celkem slušná mlha a navíc foukal vítr. Shodli jsme se, že horu Colldejou, na kterou jsme chtěli vylézt, radši obejdeme. Když jsme scházeli z hřebenu, začala z mraků vykukovat hora Colldejou. Vítr začal odfukovat čím dál víc mraků a na rozcestí pod Colldejou jsme se rozhodli, že horu zdoláme. V jednu chvíli, když stoupání bylo asi 45 stupňové, to vypadalo, že to britka vzdá a vrátí se zpátky, nakonec ale byla nadšená z výhledu :DDD Původně jsme chtěli jít až do Capçanes, ale shodli jsme se, že další hory už zdolávat nebudeme a došli jsme do katalánské vesnice Marça, kde jsme ještě stihli si dát kafe v jediném otevřeném podniku, který byl (!!!) rozdělen na kuřáckou a nekuřáckou část. Objednal jsem si katalánsky kafe s mlíkem, ale číšnice mi rozuměla kafe se zmrzlinou :-/ Při jízdě vlakem do Tarragony jsme si opět užili geniální sedadla! Byl to super výlet, jen se ke mně z druhé ruky doneslo, že němci, co šli s náma, byli v pondělí nějak unavení, to teda vážně nechápu!

27. 11. 2009, 15:03, Martina

Sedím v laboratoři, která není laboratoř, ale pracovna pro phD studenty. Zdůrazňuji phD, protože studenti Master studia tu nesmí mít nikde místo při práci v laborce – oficiálně. Mají si tedy podle norem zpracovávat výsledky na WC. Naštěstí se tu vždy najde klička, takže Michal má dokonce kartu od dveří do studovny (stala se chyba, nevšimli si, že studuje Mastra) a já tu smím sedět, protože mi to dovolili, protože uznali, že v laborce se sedět nedá. Jen nemám kartu na otevírání…

A protože nemám co dělat, protože nevím, co by vlastně vše mělo být v závěrečných projektech na mé podivné předměty, píšu blog. Psát blog je zajímavé, protože pak si i lidi, které jsem dva roky neviděla, pamatují z mého života víc než já sama. No, než pojedu do Prahy, budu si tu muset přečíst, co jsem sem nalhala.

Pro ty, co chtějí vědět podrobnosti ze života Německého páru: Tu podivnou polohu nezvládli. Den potom, co to zkoušeli, šli s námi na bezva výlet (v neděli). Začalo to brutálním vstáváním do tmy a deště. Následoval výstup z vlaku, kdy se proti nám vhrnula banda katalánců a než jsme stačili vystoupit, Michala přivřeli ve dveřích a málem s ním a dalšími dvěma členy posádky odjeli.

Poté jsme vyrazili do mlhy. Vystoupali jsme k větrným elektrárnám, ze kterých mám fobii, a tak jsem byla ráda, že jejich vršek nevidím. Také jsem si říkala, že v tomhle počasí z nich nemůže padat led, a že když mi loni v únoru v Krušných horách Michal zatajil, že k naší chatě jede autobus a vedl mě kolem těchhle hrozných větrníků, že jsem na tom byla hůř.

Když jsme se konečně vymotali z větrného ráje, vylezlo sluníčka a my mohli vylézt na Michalovu oblíbenou horu. Britka chvíli vypadala, že to vzdá, ale když viděla, co by musela slézt zpět dolů, zalekla se a raději vyšplhala nahoru. Němečtí snoubenci se celou cestu tvářili statečně. Dokonce si chtěli zpívat německé písně do pochodu!

Cestu jsme stejně nakonec trochu zkrátili, hlavně zmírnili převýšení, to bylo štěstí, že to šlo :-) Ne odevšud se dá totiž dostat zpět…

Jaké bylo naše překvapení, když nám jiná Němka v úterý na kurzu vaření prozradila, že německý byl velice unaven, že nemohli ani jít v pondělí do fitnesstudia, a tak tam šli v úterý místo vaření… Taky teď všude rozhlašují, že jsme trochu šílení nebo co. My jsem nikomu nebránili, aby se na tu mapu podíval předem…

Jinak dnes bylo zajímavé kafíčko s místními. Každý pátek se zde koná kafe pro studenty a pracující v oblasti chemického inženýrství. Jak jsou všude pozdě, na kafe naběhnou všichni včas a během pěti vteřin všechno sežerou jako kobylky. Ale i tak je to pěkná myšlenka, zvlášť když je každý týden nějak zaměřen. Dnes byla Venezuela. A my to asi taky budeme muset připravit, jestli chceme titul…

No, jinak žádné novinky. Jedna z Polek od nás z bytu se stále kamarádí s Argentincem od nás z bytu, takže žádné rozepře. Až si Argentinec najde jinou krásku, tak nám všem asi nastane peklo. Zatím to ale vypadá, že každý večer uslyšíme, jak do noci hrají karty… Již přes měsíc, každý den, také jsme jednou hráli. Je to polská hra podobná prší. Už jste někdy hráli tak často prší? Asi trhnou světový rekord.

29. 11. 2009, 20:39, Martina

Dnes běžel Michal půlmaratón a měl vynikající čas sedm minut pod dvě hodiny. Já jsem neběžela, protože to nerada vysvětluji svému ortopedovi. „No, normálně mě to koleno nebolí, ale na patnáctém kilometru běhu po asfaltu už to fakt nemůžu vydržet“. Michal dostal krásnou teplou vestičku a tu mu závidím. Taky mu závidím ten pocit, že to uběhl. Nezávidím mu naopak, jak ho bolí nohy.

Protože jsem mu tak moc záviděla jeho půlmaratonový zážitek, rozhodla jsem se, že si večer půjdu zaběhat. Tedy ještě za světla, přestože poprchávalo. A přepadli mě tam tři psi! Paní majitelka říkala, ať jsem klidná, ale když je jeden vlčák, který nevrtí ocasem, před vámi, druhý vlčák, který nevrtí ocasem, za vámi, udržte klid. Oba navíc vrčeli, potom na mě začali skákat a nakonec mě kousali do kalhot. Než mě sežrali, tak si je ta inteligentní majitelka, která mi pořád říkala, ať jsem v klidu, přivázala. Mezitím ale pustila malého smetáka, který na mě taky vrčel a skákal. Nezmohla jsem se ani na slovo. Ty jo, ale nadávejte někomu, kdo má dva vzteklé psy na své straně!

No ale jsem zdravá a nekousnutá, proto mohu napsat, co jsme dělali včera. Nejprve jsme dali malý výlet Catllar – Tarragona. Vzali jsme s sebou Ondru, doufali jsme, že mu budeme moci něco provést za to, že on má vše přichystané, ale vše, kupodivu vyšlo podle plánu. Jen když jsme nastupovali do autobusu (minutu před odjezdem), poslal nás řidič do pokladny pro lístek, že on nám ho neprodá… to se nám ještě nestalo.

Odpoledne jsme pekli s Němci cukroví, což dopadlo tak, že jsme měli každý kousek jiný, protože když devět lidí dělá cukroví, a každý má svůj nápad, nemůže to dopadnout jinak… Zvlášť když např. linecké pečivo nakonec slepují jiní než ti, kteří pochopili, proč že se do horního kousku dělá ta díra. Ale všichni si to užili, i ti nejzarytější Němci nakonec ustoupili od varianty, že cukroví musí vypadat jako za časů jejich prababiček, a i hnědé kousky se mohly zdobit čokoládou…

Měli jsme opravdu rozmanitý výběr. Jeden kousek ve tvaru srdce s nápisem H + T si samozřejmě snědla naše zamilovaná dvojice, která má před svatbou. Musím říci, že Michal mi žádné srdce nevykrojil, což mě velice mrzelo!!! Také mi neslintal do ucha během zdobení, takže teď nevím, zda náš vztah není divný.

Po čtyřhodinovém vykrajování, modelování spermií z těsta na rohlíčky a patlání polevy na nesprávné druhy, jsme si spravedlivě rozdělili spálené i nespálené kousky, a já s Michalem odešli na večeři k jednomu phD studentovi od nás z laborky. Dostali jsme hamburger, že se mi do pusy nevešel, a zdlábli jsme cukroví.

Pak jsme se dívali na nějaké zombie ukázky z filmů, zajímavé, nikdy jsem zombie filmy neviděla, a když dělá zombí grrrrhrragluglu španělsky, je to opravdu k sežrání. Museli jsme odejít už ve dvě ráno (kdy já jsem usínala na pohovce), takže jsme o největší rozjezd párty přišli.

Zato doma nás přivítali polky s polským chlapcem podivného jména, úplně na mol, ječící, zpívající… Jsou to ale srabi, protože zvonící sousedce neotevřeli a dělali nenápadné pššššt. Je to s nimi prostě sranda, zvlášť když dnes zase Michalovi říkali, že by se měl zařídit klíč od schránky, protože ji máme otvírací a jedné Polce nedošlo něco důležitého. Nejsem si jistá, jestli by jí teď něco došlo, kdybychom měli zavírací schránku - mě došel pohled, někdo ho vzal ze schránky a položil mi ho pod zaprášenou tlustou knihu v obýváku, abych ho brzy našla. Podařilo se mi ho objevit po měsíci… Takže myslím, že také začnu vybírat schránku a důležité věci ukládat pod tu knihu, kam si teď dáváme poštu.

Jinak bych chtěla říct, že pokud jste mi poslali dopis, tak jsem ho ještě nenašla (náš obývák je plný zaprášených knih a časopisů). Můžete ale napsat e-mail, protože chci vědět drby i z života ostatních lidí, když vy o nás víte vše… Tak jak se všichni máte???

30. 11. 2009, 22:12, Martina

Ve Španělsku prý sněží!!! Tady ovšem naštěstí ne. Ale je tedy pěkná kosa… Snad nám nezamrzne pračka (máme ji na balkóně…). Naštěstí naši kuřáci chodí kouřit na balkon (alespoň někdy), tak máme přehled, co se tam děje.

V našem bytě je polská party (5 dívek), které se snaží účastnit argentinec a jeho nepříliš pohledný kamarád. Přemluvili nás, abychom s nimi lili vosk, což by byla celkem sranda, kdyby tam nekouřili jak tovární komíny. Je to někdy komplikované bydlet s kuřáky, když je člověk nekuřák. TA věta s balkonem o pár řádků výš již není pravda…

Michal měl tvar pudla a já dva obličeje, to znamená, že Michala pokouše pudl. Jedna polka měla penis, to by tak odpovídalo.

Jinak jsme dnes začali záhadný předmět profesional i ciutadania. Celkem sranda, no ale učí se to trochu pozdě. Ř ekli nám např., že práci můžeme hledat ve státním nebo soukromém sektoru. Jako páťák na španělské univerzitě by mě tato informace v pátém ročníku nijak neohromila, my jsme se ale dozvěděli, že ve státním sektoru je „práce snů“.

No a nejdůležitější informace dne? Složili jsme zkoušku z katalánštiny!!! První, malou, ale je to doma!!! Em dic Martina.