Tarragona
Katalánsko
Universitat Rovira i Virgili

english
version

Tarragona - blog - říjen

Jsme v Tarragoně, a abychom si naše zážitky nenechávali jen pro sebe, rozhodli jsme se psát něco jako blog. Naše texty se skládají z emailů, co psal Michal domů, z toho, co se pokusila zaznamenat Martina a možná i z nějakého překvapení.

3. října, Martina
5. října, Michalův email domů
5. října, Martina
6. října, Michal
7. října, Martina
7. října, Michal
9. října, Martina
10. října, Michal
11. října, Martina
13. října, Michal
15. října, Martina
18. října, Martina
19. října, Martina
20. října, Martina
21. října, Michal
22. října, Michal
24. října, Martina
25. října, Martina
27. října, Martina
28. října, Martina
31. října, Michal

3. 10. 2009, 10:31, Martina

Sobotní ráno: Vytáhla jsem z trouby štrúdl, uvařila čaj a užíváme si ranní pohody. Nutno podotknout, že štrúdl se válel v troubě už od večera, na povrchu je spálený a zespodu nedopečený. Možná to bude tím, že v troubě chybí dolní hřejivá spirálka… Kromě toho, že propečení není zcela ideální, nemá náš štrúdl ani ten správný vzhled. Těsto se nám nepodařilo pořádně rozválet, protože tu není val. Michal ho rozvaloval na tácku, který si položil na plynový sporák – ne úplně stabilní konstrukce. Navíc jablka tu neprodávají v odpovídající kvalitě – pouze samé přehnojené plody standardních velikostí, pravé české kyseláky nikde. Struhadlo tu nestrouhá… Každopádně když jsme byly s přípravami v nejlepším, vešla do kuchyně Polka a konstatovala, že v Polsku, se to dělá trochu jinak. Ujistila jsem ji, že v Česku se to obvykle také dělá jinak, ale tady se prostě musí improvizovat (v čemž nám pomáhá sangrie).

18:08

Hrozně se válíme. Ráno jsme sice začali během (před tím štrúdlem), poté jsme absolvovali tříhodinovou prohlídku Tarragony – ruiny, ruiny, ruiny, ale teď se válíme a flákáme.

Při běhu, který se nevyznačoval přílišnou délkou, jsme objevili celkem pěknou trasu a oběhli si ji. Já jsem také zjistila, že zdejší půlmaratón asi vynechám… Naše trasa začíná vyběhnutím asi padesáti schodů. Když je člověk vyběhne, má pocit, že vyplivne plíce na nejbližší ruiny, takže asi ne…

Ještě něco napíši, ale jdeme nakoupit, abychom stihli dnešní německou večeři v osm a měli nějaké jídlo na zítra.

5. 10. 2009, Michalův e-mail domů

O víkendu jsme v sobotu šli na prohlídku Tarragony v katalánštině, která byla za odměnu zadarmo za to, že jsme navštěvovali survival kurz katalánštiny. Průvodce naštěstí mluvil katalánsky pomalu, takže jsme i něco rozuměli. Někdy to naštěstí řekl i anglicky a navíc mluvil dobře anglicky. Tarraco založili Římani někdy před naším letopočtem, v době největšího rozkvětu v Tarracu žilo 40000 lidí (dnes 100000). 711 vtrhli do Španělska Arabové a 713 vyplenili Tarraco. Až do počátku 12. století bylo Tarraco opuštěné, ve 12. století se začali Arabové stahovat a opět se tam nastěhovali místní. Tarragonu stavěli na římských ruinách, něco si rozebrali (desky a sloupky jsou ve starém městě občas vidět na domech). Každý týden se v místních novinách objeví zpráva, že byly nalezeny nějaké nové římské pozůstatky.

Protože pořád nevíme, kdy začneme s industrial practice a research lab, z legrace jsme se zapsali do kurzu Catalá Básic. Zajímavé bylo, že když jsme se chtěli zapsat den po deadlinu, tak to nešlo, ale týden po deadlinu už to šlo. Dnes jsme se dozvěděli, že bychom s industrial practice mohli začít už příští týden, sice ne přímo v průmyslu, ale v innovation centrech na škole, kde bychom dělali na nějakém projektu pro firmy, například na membránách, které se používají při výrobě vína. No a co, tak na Catalá Básic přestaneme chodit, stejně je zadarmo. Zítra ale jdeme do školy na první dvě hodiny.

V neděli jsme se zúčastnili akce Caminada popular, což byl hromadný pochod asi 12 kilometrů v lesích na sever od Tarragony. Zajímavé je, že i taková akce, jako je pochod, vypadá v Česku a v Katalánsku úplně jinak. První zajímavostí byl hromadný odchod. Začínali jsme před podobnou nafukovací bránou, před kterou běžně startují běžci. Sice nikde nebyla žádná kontrolní ani občerstvovací stanoviště, zato ale vepředu šlo několik vodičů ve žlutých vestách. Šlo se v davu, a to i po velmi úzkých cestách. Všichni se drali dopředu, když se šlo do zatáčky nebo ještě lépe serpentinami, tak předbíhali i důchodci. Když jsme občas šli kolem odbočky, jeden z vodičů vepředu se odpojil a odbočku zatarasil páskou. Toto provozoval bez ohledu na to, jak úzkou jsme šli cestou, klidně přitom předbíhal dav nebo naopak šel proti davu. Další sranda byla pauza na snídani. Při zápisu jsme dostali poukázky na snídani, bohužel jsme si ale v katalánském letáku nepřečetli, že snídaně se rozdává až v cíli. Takže jsme během pauzy na snídani v půlce pochodu byli o hladu. Když pauza na snídani začala končit, začali jsme se cpát do fronty za vodiči, kteří čekali, až se na ně zezadu namačká dost lidí, abychom mohli vyrazit. Trasa vedla zelenými (ne suchými) lesy po značené cestě, ze které odbočovalo ještě jinam pár dalších značených cest, bohužel žádná z nich není v naší turistické mapě za deset euro. Příští neděli jedeme někam, nevíme kam s hiking clubem, snad nám tam pomůžou tuhle záhadu objasnit. Na závěr jsme po dvanácté hodině v cíli dostali k snídani obrovský slaný croissant, ňamy ňam, to je happy end a pohádky je konec.

Dnes jsme měli k obědu rajčata s mozarellou a oreganem a Martina stále odmítá si to zalít olejem a místo toho si k tomu maže bagetu margarínem. Martina také odmítá si dát na sýr membrillo.

5. 10. 2009, 15:13, Martina

Dnešní den byl plný překvapení. Největší z nich bylo, že máme zaplatit 1700 Eur za dvojí diplom. Cha. No, ještě se to vyjednává. Také jsme si konečně mohli zaplatit za náš oficiální překlad bakalářského diplomu (20 Euro za kus), v kanceláři s děsně pomalým pánem. Jinak jsme se sešli s koordinátorem pro projekt v průmyslu a možná bychom tedy již příští týden mohli začít něco dělat (ve výzkumných centrech u školy), takže asi nebudeme moci chodit na kurzy katalánštiny, které jsme si tvrdě vybojovali, a kterými teď zabíjíme volný čas.

Včera jsme absolvovali maximálně vtipnou akci zvanou CAMINADA POPULAR neboli lidový pochod. Přihlásili jsme se na ni týden dopředu a dostali poukázky na snídani a na vodu. V katalánském letáčku jsme si přečetli, že zhruba v půlce se dělá pauza na jídlo. Proto jsme ráno nesnídali, jen jsme slupli jedno jablko při prezentaci okolo půl deváté.

Na startu jsme dostali každý vodu a začali se houfovat. Zhruba v 9.00 jsme vyrazili na 12 km dlouhou trasu. Přestože až doposud se nám tento národ zdál velice chaotický, caminada byla organizována pečlivě. Šli jsme jako stádo krav a nikdo nesměl vybočit, organizátoři pečlivě sledovali, zda se držíme v houfu. Protože jsme měli hlad, moc jsme nesledovali přírodu, jen jsme se snažili držet vpředu, aby nám nesežrali tu snídani dřív, než dorazíme.

Po zhruba sedmi kilometrech jsme zastavili. Všichni si z batůžků začali vyndávat namazané bagety, tyčinky, sušenky, ovoce a jiné pochutiny. My hledali slíbenou snídani zdarma. Nebyla. Smutní jsme si sedli do trávy a vytáhli letáček s informacemi. Protože jsme si ho doma blbě přeložili, nevěděli jsme, že snídaně se podává až v cíli… Kdybychom katalánsky uměli, nemuseli jsme půl hodiny závistivě koukat, jak se ostatní účastníci pochodu cpou.

Druhou část pochodu, ač opět vedla krásnou přírodou, jsme se soustředili pouze na to, že bychom chtěli již opravdu hodně něco sníst. Organizátoři nás hnali v natěsnaném davu (to jsem na pochodu Praha Prčice fakt nezažila). Jedna organizátorka blokovala vedlejší cesty páskou. Člověk by normálně předpokládal, že se cesta vyznačí předem, ale ona ji vyznačovala za pochodu a probíjela se davem pořád tam a zpět. Myslím, že vyznačení jsme vůbec nepotřebovali, protože všude stáli organizátoři a dohlíželi, zda jdeme správně namačkáni jeden na druhém, ale asi měli už pásku proplacenou…

Po poledni jsme se konečně dostali k cíli. Naházeli jsme do sebe jeden kus pečiva, vypili jeden nápoj a uložili jsme si poukázky na vstup do místního sportovního zařízení, které nám byly věnovány, a běželi jsme domů. Zdlábli jsme jeden kelímek želatiny (místo jogurtů se tu cpeme želatinou) a utíkali jsme okouknout bleší trh. Tuto neděli se bohužel nekonal, zřejmě z důvodů oslav ukončení letošní sezóny stavěni lidských věží. Zato jsme opět viděli obří pochodující figuríny.

Doma jsme se svalili a tvrdě prospali siestu až do oběda, který jsme si dali okolo čtvrté. Protože máme pořád slunečné počasí, vyběhli jsme na pláž a zaplavali jsme si. A večer jsme opět šli běhat (!!!)!

K naší sobotní večeři s Němci: Nechápu, jak mohou přežívat zdejší mentalitu při svých sklonech k přesnosti a důkladnosti. K večeři jsme společnými silami uklohnili řízky, jedna dvojice přinesla bramborový salát, my víno a jedna slečna čokoládu, brambůrky a gumové medvídky. Aby nikdo netratil, všechny náklady se přesně rozpočítaly na osobu…

Naše další zážitky má popsat Michal, ale musí si předtím dát siestu…

21:11

Uff, byli jsme běhat a já teď čekám, až naše spolubydlící vypadne z koupelny… a teď se tak stalo! Takže zase žádné zprávy…

23:02

Po večeři, po sprše… A zítra konečně do školy. Na chemii. Hmm. Co se asi budeme učit? Budeme mít vůbec hodinu? A budeme ji mít v té správné učebně?

Každopádně odpoledne máme španělštinu. Už jsme měli jednu hodinu. Michalovy naděje, že by mohl být ve čtvrté výkonnostní skupině se rozplynuly poté, co se čtvrtá skupina vůbec neotevřela – přihlásilo se do ní pouhých šest lidí. To nechápu. V Tutoru nám otevřeli kurz pro tři… A tohle jsou také placené hodiny. Studenti Erasmu sice platí jen 57 Eur, ale ostatní 236… Navíc první hodinu po desetiminutovém úvodu paní učitelka ukončila. Cože? Kdybych za to zaplatila víc, tak bych se tedy bouřila, co je to za morálku??? Navíc jsme si museli koupit učebnici za 18 Euro. Hnusnou, tenkou slizkou knihu. Schválně jsem se koukla, kolik tu stojí německé učebnice – o 50 % víc než v Německu. Pak mají zdejší studenti umět jazyky, když chlastat víno vyjde tisíckrát levněji než se učit jazyky.

6. 10. 2009, Michalův e-mail domů

Today we came to our first two classes. My first impression was that there is no hall next to the classrooms, that the entrances to all the classrooms are outside. If you open the door of your classroom, you are not inside a building, but outside. I am looking forward to winter! :D The first class, Topics in process engineering will be mostly focused on designing a heat exchanger network in by which we can save energy by recuperating it. First half of the lectures will be given by a teacher from the university, the second half will be presented by someone from industry, probably in an intensive course in one week in november. Plus we will have to do some simple project. The classes probably will take place the whole semestr. At the beginning of the second class, Renewable energies our teacher told us his office hours but asked us not to write him .He told us to phone him instead, gave us a phone number to his office and even his private cell phone number. We probably won’t have so many lectures, but our project will have to reach almost the qualities of a phd thesis.

7. 10. 2009, 10:26, Martina

Čtvrt hodiny před odchodem na kurz katalánštiny. Snídáme a užíváme si internetu od sousedů. Včera se vařila polská kuchyně. Výborné, miluji bramborová jídla. Hráli jsme nějaké primitivní hry. Zajímavé je, že někteří Erasmus studenti tráví primitivními hrami zřejmě většinu pobytu. My, co jsme tyto hry hráli již v jeslích a ve školce (tam pochopitelně za střízliva…), jsme se bavili jinými věcmi. Přišel chlapec, který studuje mezinárodní vztahy. Nechala jsem si od něj vysvětlit, co všechno může v životě dělat. Spoustu věcí, především diplomata. Během večera jsem zjistila, že k tomu má skutečně vlohy: Urazil polskou kuchyni, českou Plzeň (pivo) a Katalánce neřekl, že Katalánsko je nejlepší země na světě. Neobdivoval Turkovo hraní na kytaru, kytaru mu ukradl, a poté, co ji málem rozmlátil o naše okno, nechal ostatní obdivovat svoje hraní. Také se nás chtěl zeptat (všech), kdy jsme naposledy měli sex (na odpovědi bohužel nedošlo) a vymyslel úkol, při němž ho Polka musela políbit na tvář.

Také jsme včera šli běhat (opět) a již víme, kdy je půlmaratón. V neděli jdeme na výlet do hor! A dnes vaříme my… Zda budeme platit 1700 Euro, zatím nevíme, ale vyvíjí se to…

14:11

Před krátkou siestou. Koupili jsme si skripta katalánštiny. Dnes jsme byli na hodině jediní, kdo je neměli. Začíná se tu ta výuka brát vážně!!! Včera, na našich prvních hodinách, jsme se učili nějaký hustý grafický řešení výměny tepla. Tímto zdravím Kaktuse, který grafická řešení miluje. Tohle by měla být ale skutečně nějaká finta. Ještě jsme do ní sice úplně nepronikli, ale časem na to jistě přijdeme. V obnovitelných energiích (nebo jak je překlad) jsme si zase řekli politicky nekorektní fakt, že na Zemi začíná být moc lidí. A na španělštině nás bylo 22 (!) a to je skutečně hodně.

20:28

Dnes vaříme večeři my. Resp. Vytahujeme z trouby štrúdl a hermelín ze sklenice. Měli jsme sraz v osm, ale Katalánka přijde až po deváté…

Dohadovali jsme se kvůli internetu. Kupodivu nikdo nechce podepsat smlouvu na sebe. Někteří obyvatelé bytu jsou z toho rozmrzelí a tvrdí, že by se to mělo nějak zařídit.

Dnes jsme zase běhali a plavali v moři.

7. 10. 2009, Michalovy poznámky o tom, jak vycházíme v bytě... (zřejmě staršího data)

...

s polkama vycházíme, akorát s nima nechodíme na diskotéky a oni s náma zase nejezdí na kole po deltě ebra, ale v bytě s nima vycházíme v poho. kouřit chodí na balkon a přestože jedna je schopna vykouřit krabku denně, vyfakovala argentince, že doma se vypalovat nebude. ze začátku vypadaly extrémně čistotně, když vyházely bordel z kuchyně a nakoupily čistící prostředky včetně spreje na čištění oken, ale pak se sklidnily naštěstí. argentinec už nám uvařil paellu, příští týden bude něco polskýho a českýho (v lednici už máme ve sklenici nakládaný hermelín)...

9. 10. 2009, 0:20, Martina

Michalovi přišla zpráva z domova, zda nepotřebujeme peníze, když tak moc šetříme. Hm, myslím, že pokud někdo máte podobný pocit, rádi poskytneme číslo účtu. Michalovi se nelíbí život bez myčky a sušičky. Navíc mu teď odečetli 11 Kč z jeho kreditu na českém mobilu.

Další průběh večera podlehl CENZUŘE

22:17, Martina

Protože již velice dobře známe nejbližší okolí tohoto městečka, po hodině katalánštiny jsme dnes vyrazili autobusem někam mezi Tarragonu a Barcelonu, přesně řečeno do Torredembarry. Michal překvapivě trpělivě snášel mé depresivní stavy z naší zdejší situace. Snažil se mi vysvětlit, že to, že nás nezařadili do žádné laboratoře na průmyslový projekt, přestože nám slíbili, že během tohoto týdne pošlou e-mail, neznamená, že nás nenávidí. Také to, že mi paní vyučující předmět, který mám mít já navíc, protože mi tu nebyli schopni uznat dostatečný počet kreditů (stále se cítím ukřivděně), neodpovídá na e-mail, není nic osobního. Tak to tady prostě chodí!!!

Prošli jsme se po pláži nejprve směrem na Barcelonu (do ní jsme pochopitelně nedošli), a poté zpět a do Altafulli. Turistické informace v Torredembarre byly bohužel zavřené, takže jsme se nedozvěděli, jak se dostat do els Munts a přešli jsme ho. I tak jsme se krásně prošli po útesech a pláži a užili jsme si výhled na moře.

22:05

Válím se v posteli a Michal uklízí po večeři. To jen, abych ho pořád jen nepomlouvala. Dnes vytvořil dokonalý dressing, ňam. Vynikající!

Dnes jsme opět podnikli zajímavý výlet. Když jsme přišli, Polka se nás zeptala: „A co jste tam viděli zajímavého?“ „Zajímavého? Vlastně nic…“ Je z našich výletů trochu zmatená, protože zatímco všichni dělají výlety do velkých měst z průvodce, my objíždíme a obcházíme okolí. Od čeho bychom si jinak taky pořizovali ty turistické mapy?

Ve čtvrtek jsme jeli do Vallsu. Valls leží asi půl hodiny severně od Tarragony. Upřímně řečeno – nejzajímavější zážitek z Vallsu bylo, když Michal krmil kachny. Navštívili jsme samozřejmě turistické informace, abychom se o městečku něco dozvěděli, ale mnoho k vidění tam není… Paní nám sice dala mapku s celkem asi 40 zajímavými body, vesměs se ovšem jednalo o obyčejné domy. Mozaiky ze 16. století byly bohužel zavřeny, takže jedinou námi navštívenou památkou se stal kostel, ve kterém jsem ukradla časopis s katalánským článkem proti potratům.

Ale zpět k dnešnímu výletu: Chtěli jsme jet do Lleidy. Michalovi se podařilo najít spojení, přestože všechny informace tu jsou dostupné jen velice namáhavě. Bohužel toto spojení nefungovalo, což jsme zjistili až v 8:40 v Reusu (kdo toto nepochopil: osm čtyřicet je na zdejší poměry velice brzy, a my již 8:40 byli v Reusu!!!). Abych to zkrátila: Operativním rozhodnutím jsme změnili cíl své cesty na Móra la Nova, kde jsme se krásně prošli katalánským venkovem a máme igelitku fíků a pytlík mandlí. Také jsme objevili most s horolezeckými úchyty vyrobenými z kamenů.

22:34

Během toho, co tohle píšu, najednou obrovská rána. Vyběhla jsem k oknu a červené auto pronásledované policisty narazilo do kontejnerů na odpadky, policisté v helmách auto obklíčili a na řidiče namířili pistole. Než jsem to stačila natočit, už byl zatklý, takže mám jen záběry, jak prohledávají auto. To byla ale akce!!! Hned se seběhl dav čumilů.

10. 10. 2009, Michal

V pátek jsme jeli vlakem do Torredembary, abychom navštívili Els Munts, římské ruiny. V Torredembaře jsme našli oficinu de turisme, ale bylo 15.07 a siestu měli od 15.00 do 18:00. Tak jsme se šli projít po pláži tam a zpět a pak jsme po pobřeží došli do vesničky Altafulla, Els Munts jsme bohužel cestou nepotkali.. Aspoň jsme viděli staré rybářské domečky na pobřeží (nic moc), o kterých nám zaníceně vyprávěla paní v oficina de turisme Altafulla. Z Altafully do Tarragony jsme nejeli vlakem ale busem, protože už jsme znali jízdní řády díky paní v oficina de turisme.

V sobotu jsme chtěli jet do Lleidy. Našel jsem bus tam a vlak zpátky. Na hledání autobusových spojení tu není IDOS, je to neuvěřitelný porod. Našel jsem spojení s přestupem v Reusu. Přijeli jsme do Reusu podle plánu, spoj do Lleidy ale nepřijel. (Večer jsem zjistil, že na netu mají loňské spojení.) V Reusu jsme prošli dva trhy, které byly kupodivu otevřené už před devátou hodinou ranní a šli na vlakové nádraží Reus vymyslet co dál. Za půl hodiny jel vlak směrem Zaragoza, a tak jsme dojeli do Móra La Nova, katalánského maloměstečka mezi kopci a u řeky Ebra, hned vedle katalánského maloměstečka Móra d’Ebre. Došli jsme i do toho druhého, kde měli zatarasenou jednu silnici pro auta, protože se tam konala svatba (asi). Došli jsme k oficině de turisme pět minut před koncem otevírací doby. Řekli jsme si, že zaměstnankyně se asi šla najíst zadarmo na svatbu a radši vyrazili na místní zříceninu hradu, která ale byla zavřená. Na parkovišti, které bylo o něco výš než hrádek, jsme se naobědvali s výhledem na Ebre (v castellano Ebro). Šli jsme pak na dvě procházky po různých březích Ebra a potkali jsme přitom nějaké fíky a mandle, které jsme rozhodně nenechali na stromech. Po siestě jsme se opět podívali k oficině de turisme, kde pořád nikdo nebyl. Když jsme se lépe podívali, zjistili jsme, že už je po sezóně a že kvůli tomu byl zavřený i hrad. Na mapě vedle oficiny jsme ale zjistili, že podél Ebra vede turistická trasa Móra d’Ebre – Flix. Na nádraží jsme zjistili, že do Flixu dokonce jede ten samý vlak co jede do Móra La Nova, takže se do těchto dvou katalánských maloměst na Ebru asi ještě jednou podíváme. Velmi jsme si užívali i cestu vlakem do a z Móra La Nova, protože vede tunely a kopečky s výhledem na vinice, olivové sady a na katalánské vesničky s aspoň jednou kostelní věží. Navíc ve vlaku je možné změnit směr sedaček přehozením opěradel, geniální vynález! Až tam pojedeme příště, přehazování směru sedaček na video!

11. 10. 2009, 21:04, Martina

Dnes – nejlepší den z dosavadního pobytu!!! Krása, nádhera, bomba! Zúčastnili jsme akce zdejšího Hiking clubu. Na webu jsme zjistili, že půjdeme šestnáct kilometrů. Zdálo se nám to málo, ale dobře.

Vyrazili jsme již po sedmé hodině malým autobusem směr Reus a dále, překvapení, Móra la Nova! Jako včera. Dojeli jsme ovšem dál. Po výstupu z busu jsme zjistili, že nás je asi o osm míň něž nás být mělo. Někteří lidé nebyli přijati pro malou kapacitu, někteří nepřišli… Rozdali nám každému pytlík oříšků a vyrazili jsme.

Nejprve jsme procházeli krajinou zasaženou ohněm. Letos v létě zasáhl oblast obrovský požár. Oficiálně ho prý nikdo nezpůsobil, ale místní lidé věří, že les byl zapálen úmyslně. Nikdy jsem nic takového neviděla. Pohled není pěkný, ale přesto je třeba přiznat, že pozorovat přírodu, jak se znovu probíjí, je více než zajímavé.

Snídali jsme na skále u vodopádu. A pak začalo to pravé vzrůšo! Lezli jsme po skvělé cestě, kde jsem ocenila, že jsem chodila na VŠCHT na hodiny stěnolezení. Když jsme se došplhali nahoru, Michal prohlásil: „Už nikdy nebudu tvrdit, že Katalánci jsou málo drsní!“ Opravdu, je to velice odolný národ.

Cestou jsme se dozvěděli spoustu o katalánském vínu. Máme několik tipů, co musíme vyzkoušet. Trénovali jsme katalánštinu, když na nás průvodce mluvil. Když člověk vidí ty hory, vinice, olivovníky a tu práci, která za tím vším stojí, hned si o Katalánsku myslí úplně jiné věci, než když mu neodpovídají na e-maily.

13. 10. 2009, Michal

V neděli jsme jeli na výlet s místním hiking clubem. Bylo to zadarmo, a proto 8 lidí z 25 nepřišlo na sraz, aniž by se omluvilo. (Jestli se někdy na příští výlet přihlásím pozdě a už nebude místo, klidně to přijdu na sraz zkusit, jestli náhodou se zas nepřihlásil někdo jako těchto 8 a neukecám místo pro mě..)

Jinak výlet byl super (16,5 km, převýšení 650 m, občas jsme si museli pomáhat i rukama při šplhání nahoru). Přecházeli jsme hory v národním parku Els Ports z vesničky Horta de Sant Joan do vesničky Paüls. Těmto horám se někdy říká Pirineus del Sur, Pyreneje jihu. Ze začátku jsme museli projít asi 1000 ha spáleništěm, protože tu byl v létě požár. Všechno bylo spálené, jen občas nějaký olivovník nebo hlouček stromů přežil, občas někde rašily lístečky trávy nebo už obrážely místní duby. Tyto duby a také olivovníky mají schopnost po požáru znovu obrazit, narozdíl od borovic, které musí znovu vyklíčit. Borovicím ale požár vlastně pomáhá, protože hořící šišky okolo sebe vystřelují semínka.

Šli jsme se dvěma průvodci, a tak jsme se na výletě dozvěděli zajímavé věci. (Hiking guide je job, který existuje proto, že tu mají bordel v turistickém značení, v Česku by se nikdo takový neuživil..) Šli jsme okolo zaniklého domu, kde zůstala nádrž na dešťovou vodu. Ta voda sloužila zvířatům, místní tu pili jen víno. (Dříve bylo víno jiné, mělo 30 procent alkoholu.) Pozůstatky vinic (tzn. terasy z kamenů) jsme potkávali i poměrně vysoko, ale i funkční vinice jsou dodnes celkem vysoko. To kvůli tomu, že ke konci 19. století postihl vinice ve Francii vinný mor. Francie tehdy nebyla schopna uspokojit poptávku po vínu, zatímco Katalánsko ano, protože vinný mor nepřekročil Pyreneje tak rychle. Aby v Katalánsku stačili uspokojit žízeň po vínu, začali budovat vinice i vysoko v horách a na strmých svazích. Přestože si Katalánci mysleli, že vinný mor Pyreneje nepřekročí, nakonec je překročil.. Dále nám doporučili vyzkoušet bílé víno z oblasti Terra Alta v okolí městečka Gandesa, tj. oblast, na kterou jsme si užívali nádherné výhledy během pochodu. Bílé víno má tu vlastnost, že je žluté, protože roste v tak suché a horké oblasti. Vyzkoušíme, uvidíme!

Když nám průvodci něco vykládali, řekli to nejdřív katalánsky a pak buď anglicky nebo castellano. Jednou se nás průvodce zeptal, kolik má Česko obyvatel. Řekl jsem, že deset milionů, průvodce projevil údiv v castellano, a pak se začali bavit katalánsky o tom, jak je to nefér, že čeština je jeden z oficiálních jazyků EU a katalánština ne, přestože katalánsky mluví 13 až 14 milionů lidí. Jenže my už občas něco katalánsky rozumíme, a tomuhle jsme zrovna rozuměli, chacha!! Jinak lidi na výletě byli fajn, ale občas tu katalánštinu fakt hodně prožívají :-)

V pondělí, na public holiday , jsme jeli do Tortosy. Celkem pěkný město, trochu město duchů, má obrovský rozsáhlý hradby, ale žádný turisty jsme na hradbách nepotkali. Má židovskou čtvrť s úzkýma uličkama a divnýma lidma a zahradu, která byla na public holiday zavřená, ale ve které jsme skrz plot viděli nahé souložící sochy. V oficině de turisme byla velmi ochotná paní, která nám dala tolik letáků, že nám na ně dala ještě tašku a taky nám dala spoustu mapek s popisy pěších a cyklistických výletů. Cestou z Tortosy jsme ve vlaku natočili, jak se přehazuje směr sedadel ve vlaku :D

15. 10. 2009, 22:30, Martina

Michal hnípe česnek do hermelínu, abychom mohli pozvat Němce, a já mu “pomáhám“ (píšu si s Jakubem Mališem).

Chvíli jsme se neozvali. Měli jsme tu návštěvu Jirku s Magdou – ty dva, co tady byli loni. Poradili nám mnoho fintiček. Např. že wifi je sice na univerzitě zabezpečena, ale když si koupíme kabel a píchneme se do sítě přes kabel, že budeme mít internet. Kabel stál tři eura a vyplatil se! Máme net! Navíc já se dokonce už umím dostat do sítě všcht, takže mám přístup k článkům a encyklopediím, o kterých se jim tu ani nezdá (Tímto děkuji Kaktusovi za podrobný návod!).

Zítra pojedeme do Pyrenejí. To bude zajímavé ?. A proto musíme jít brzy spát…

18. 10. 2009, 22:43, Martina

Vrátili jsme se zdraví a šťastní z Pyrenejí. V Tarragoně vše při starém. Naši tři spolubydlící hrají chlastací hru, křičí u toho, je tu teplo a nikdo nám přes víkend nevypral.

Jaký byl ale náš výlet? Začal v pátek v 6:00, když naše spolubydlící, vracející se s diskotéky zazvonily na zvonek. Otevřel jim naštěstí Argentinec, takže jsme z postele mohli vylézt až v půl sedmé. Jedna z našich sousedek zrovna přesvědčovala Jihoameričana, aby zařídil internet, až bylo vrzání postele slyšet o tři patra níž.

19. 10. 2009, 21:25, Martina

Včera jsem usnula, takže dneska znovu: Vyjeli jsme v pátek ráno vlakem směrem Barcelona. Zjistili jsme pozitivní věc, a sice že se dá koupit lístek na celou trasu – až do Ribes de Freser, kam jsme jeli my. Bohužel, když jsme v Barceloně přestupovali, narazili jsme na problém turniketů, do kterých nešel náš lísteček strčit a my jsme se nemohli dostat ani ven ani na přestup. Naštěstí se jedná zřejmě o standardní situaci – lístek stačí ukázat obsluze a jde se.

Po několika hodinách ve vlaku jsme dorazili na místo. Během jízdy náš kontroloval nejen průvodčí, ale také celníci. Naštěstí jsme nebyli podezřelí a pustili nás dál.

V Ribes de Freser sedí v informační kanceláři velice znuděná paní, která si neváží práce a moc nám toho neřekla. Naštěstí sami jsme našli cestu k zubačce, vláčku, který má o kolečko navíc, aby mohl vystoupat do dvou tisíců metrů.

Zubačka nás dovezla do Vall de Nuria, kde stojí drahý hotel a na největrnějším místě i místo pro stany. Výhoda místa pro stany je, že se za něj moc neplatí. Nevýhoda, že jsme se v noci vůbec nevyspali, protože nám vítr bořil náš neznačkový stan. Což jsme ale v pátek večer ještě nevěděli a užívali jsme si přírodu a kamzíky a čerstvý vzduch.

Podezření padlo, až když jsme se chtěli navečeřet. Dlouho jsme hledali vhodné místo, poté jsme zvolili zastávku zubačky. Tam to funělo, jen když někdo otevřel dveře.

Po večeři jsme zalezli do stanu. Spalo v něm s námi i osm velikých šutrů. Moc platné nám to vážně nebylo. Do stanu foukalo, ohýbalo to tyčky, dělalo to rambajz, celou noc jsme oka nezahmouřili. Podle toho také vypadalo ráno. Mít rozhodovací právo v naší dvojici, tak se na to vyprdnu a jedu domů. Michal mě vytáhnul na Puigmal, na vysokou horu na hranicích s Francií.

Cestou jsme viděli kamzíky a muflony a ptáky a katalánce, kteří taky šlapali nahoru (bylo jich hodně, měli zrovna nějakou akci v hotelu). Na kopci jsme se vyfotili s pytlíkem rozinek, který se nám díky rozdílům talků pěkně nafoukl.

V sobotu večer jsme sjeli níž do Ripollu. Zde jsme v informační kanceláři zjistili, že jsme měli vystoupit o zastávku vlaku dřív, takže jsme si ještě pěkně užili orientační běh za pomocí nedokonalého katalánského značení, nedokonalé katalánské mapy a zaměstnankyní informační kanceláře nedokonale vyznačeného kempu.

V novém kempu sice nefoukalo, ale zato byla v noci pěkná zima – možná proto, že jsme neměli už sílu se ani pořádně najíst. Možná také proto, že zdejší podnebí (díky nadmořské výšce) připomínalo podnebí v Čechách, které jak známo není pro přespávání ve stanech v říjnu úplně nejideálnější.

V neděli jsme zabaleni do několika vrstev a do rukavic vyrazili na výlety po místních kopcích. Viděli jsme horské krávy, občas z větší blízkosti než by bylo příjemné. Také jsme si opět užili katalánské mapy a turistické značení. Měla jsem jít studovat kartografii, tady bych se uživila. Podívali jsme se znovu na Puigmal, tentokrát z jiné perspektivy.

Večer jsme se vrátili do kempu a zjistili jsme, že nám někdo otevřel a prohrabal stan. Zmizel však jen můj kartáček na zuby, což nebyly velké ztráty. Ve vlaku směr Barcelona nás opět kontrolovali celníci. Krom toho jsme jeli s bandou katalánských skautů (či co to bylo). Všechny děti nejvíce zajímalo vlakové wc a po skupinkách se na něj chodily dívat. Poté ho chodily po skupinkách používat. A nakonec špehovaly za dveřmi, když se tam dva jejich vedoucí (opačného pohlaví) zavřeli.

20. 10. 2009, 20:59, Martina

Michal má konverzaci s Katalánkou. Zatímco moje konverzace trvala minulý týden padesát minut, jeho trvá již dvě a půl hodiny…

Včera jsme měli mít schůzku kvůli projektu v průmyslu. Bohužel jsme ji nakonec neměli a další pokus absolvujeme zítra… Snad se již něco dozvíme.

21. 10. 2009, Michal

V pátek jsme zatáhli katalánštinu a udělali si prodloužený víkend do Pyrenejí (pátek, sobota, neděle). Šli jsme dřív spát, protože jsme chtěli brzo vstávat, zatímco naše spolubydlící byly celou noc pařit. Nám začínal den v půl sedmé, kdy nám zazvonil budík, akorát abychom z vedlejšího pokoje slyšeli, že jedné z našich spolubydlící právě den velmi příjemně končil. Narážení postele do zdi a charakteristické vzdechy nás nenechaly na pochybách, že noční tah pro ni dopadl úspěšně. Ve vlaku jsme pak celkem dlouho řešili, kdo asi byl ten utěšitel, jestli náš spolubydlící, nebo snad někdo jiný... V Tarragoně jsme si koupili lístek do Ribes de Freser. V Barceloně jsme přestupovali, turnikety nás ale nechtěly pustit z našeho nástupiště na jiné nástupiště. Nicméně u všech turniketů stáli drážní zaměstnanci, kterým to ani nepřipadalo nijak divné a poté, co jsme jim ukázali lístek, ochotně nám otevřeli vrátka na nástupiště. Vystoupili jsme v Ribes de Freser (skoro 1000 m.n.m.) v podhůří Pyrenejí, kde mohlo být cca 10 stupňů, podívali se na hrádek, do turistických informací, do kostela a poobědvali na soutoku dvou potoků stékajících z Pyrenejí. Martině se moc nelíbilo, že informační obrazovka na stanici zubačky ukazuje, že ve Vall de Núria jsou 4 stupně, ale poté, co jsem Martině ukázal, jaké jsou na obzoru krásné majestátní Pyreneje, přestaly ji naštěstí zajímat takové přízemní a podružné údaje, jako je např. teplota. Zubačkou jsme vystoupali skoro do 2000 m.n.m do Vall de Núria a na blízkém kempu, nebo spíš pozemku vyhrazeném pro stavění stanů jsme postavili náš levný stan za 18 euro. Zatížili jsme ho zevnitř kameny a měli jsme srandu z toho, jak se ve větru ohýbá a dokonce jsme si to natočili. Kemp vyšel na 3 eura na osobu, čímž jsme díky stanu opět velmi ušetřili, protože hotel ve Vall de Núria stojí aspoň 100 euro na osobu. Obešli jsme asi hodinový okruh okolo Vall de Núria, zatímco pomalu zapadalo slunce a údolí se pomalu ocitalo ve stínu. Cestou jsme potkali kamzíka. Protože jsme šli, nebyla nám zima, chvílema nám bylo dokonce vedro.. Večer jsme se podívali do kostela a cítili se trochu opuštěně, protože tu bylo trochu liduprázdno, zejména díky poslední zubačce, která většinu zbývajících lidí odvezla. Povečeřeli jsme ve stanici zubačky, protože venku foukalo a byla zima. Po večeři jsme doběhli do stanu a ta správná sranda s levným shitovým stanem mohla začít. Vítr foukal z Puigmalu (2909 m.n.m) přímo do údolí ve zvláštních poryvech, k ránu asi bez poryvů a pořád v podobné stan ohýbající síle. Stan nejen že se v noci ohýbal, někdy ještě víc, než na videu, ale hlavně tropiko dělalo v nárazech větru takový kravál, že jsme se vůbec nevyspali. Také jsme měli strach, že se stan při nějakém poryvu roztrhne na cucky, což bylo celkem pozitivní, protože nám tento stres rozproudil na celou noc krev v žilách a nebyla nám vůbec zima, přesto, že mi přímo do spacáku foukal přes dvě stěny stanu vítr přímo z Puigmalu. Ráno mi to přišlo vtipný, protože jsem z nedostatku spánku fungoval jako ožralý, zatímco Martina nechtěla vstávat, nechtěla snídat a za trest, že se nevyspala, se rozhodla, že nebude pít. Naštěstí jsem ji donutil se napít, takže smrt dehydratací se nekonala. Martina vypadala celkem mrtvě, a tak jsme se dohodli, že jen nakoukneme do údolí, kde míň fouká, a první zubačkou pojedeme dolů. Zamířil jsem do prosluněného údolí směrem na Puigmal a Martina mírně ožila. Sice se jí moc nelíbilo, že jdeme korytem potoka, který občas teče do obřích děr v zemi, ale zato ráda vyšplhala výš. Když jsme ale zahlédli kamzíky, nabudilo nás to oba a běželi jsme za nimi výš, abychom si je prohlédli, vyfotili a natočili. Od této chvíle už se na Puigmal stoupalo hladce.

Martině jsem pro jistotu slíbil, že vystoupáme jen do tamtoho sedla, ale když jsme vystoupali výš a zjistili jsme, že cesta vede jenom na Puigmal, už ani Martina neprotestovala. Najednou jsme se ocitli na Puigmalu a všude kolem nás jsme si mohli užít úžasný a nepopsatelný výhled na Pyreneje. KAŽDÉMU DOPORUČUJI!!! Protože na Puigmalu foukalo přece jen víc než pod Puigmalem, jenom jsme ještě vyfotili nafouklý pytlík s hrozinkami a začali sestupovat. Výstup a sestup nás po noci bez spánku vyčerpal víc, než jsme čekali, a tak jsme místo další noci ve Vall de Núria radši sjeli zubačkou zpátky do Ribes de Freser. Tam jsme nasedli na vlak do katalánského městečka Ripoll. (Cestou vlak stavěl v Campdevánols.) V oficina de turisme jsme se zeptali, kde je kemp a řekli nám, že asi dva kilometry vzdálený.

Když jsme se podívali na mapu, zjistili jsme, že to je kousek od Campdevánols. Protože jsme ale neměli na vybranou, museli jsme tam dojít. Vyspali jsme se velmi slušně, protože v této nadmořské výšce vůbec nefoukalo, ale zato nám k ránu byla trošku zima, protože jsme se vůbec nestresovali, že nám ulítne stan. V neděli, po celkem normálním spánku jsme uskutečnili celkem konvenční výlet na Cap Roc a El Catllar (kopce na Ripollem). Cesta na Cap Roc byla taková značená-neznačená; kdybychom nepotkali houbaře, který nás poslal zpátky na správnou cestu, asi bychom došli někam úplně jinam. Cestou jsme potkali spoustu lesních krav. Cesta vlakem proběhla standardně, až na jeden zvláštní oddíl, který patrně viděl záchod ve vlaku poprvé a frontu na něj čekalo třeba i deset dětí a na záchod chodily společně. Když se na záchod zavřeli dva jejich vedoucí opačného pohlaví, ještě se u toho čekání blbě hihňaly. Přestup v Barceloně opět proběhl bez turniketů, ale se dvěma zřízenci.

22. 10. 2009, Michal

Stále neděláme ani research lab, ani industrial practice, ale na research lab už mám seznam témat a formulář v pdf, který si musím vytisknout (to bude sranda, když ještě nemám heslo) a vyplnit a hodit koordinátorovi research labs do schránky. Ohledně industrial practice už mám domluvenou na pondělí v 9.00 schůzku s šéfem innovation centra, které se zabývá katalyzátory. Martina je podobně domluvená, akorát se bude zabývat membránami pro výrobu vína. Na renewable energies postupně začínáme dělat na projektu. Do příštího týdne mám napsat výtahy ze čtyř článků o carbon capture and storage, každý na stránku.

Na topics in process engineering zatím jen formujeme skupiny a vybíráme technologii, u které budeme počítat něco s heat exchanger network. Taky jsme se domlouvali, kdy bude intenzivní kurz na topics in process engineering, protože půlku předmětu nám odpřednáší někdo z průmyslu během jednoho týdne. Přišel učitel, který měl rákosníčkově zelenou mikinu a rákosníčkově zelené brýle a snažil se zeptat patnácti studentů, z nichž měl každý jiný rozvrh, kdy mají během týdne čas. Jeden Turek se s ním pohádal, že ve středu sice jednu hodinu obětuje, ale ve čtvrtek ne. Učitel ho za to na závěr pochválil, že umí vyjednávat. Taky se nás učitel zeptal, jestli máme jeden den čas od tří. Jeden místní mu řekl, že sice jo, ale že by byl radši, kdyby to bylo až od čtyř, protože má siestu obědvá.

Doufám, že až budu dělat v Česku státnice, že mě nenapadne říct něco jako „Já ty státnice prostě v 11.30 skládat nebudu, protože se potřebuju naobědvat.“ Jako bonus navíc si užíváme další srandičky s katalánštinou. V úterý jsem měl první hodinu s katalánkou, což je součást survival kurzu katalánštiny. Byla tak pečlivá, že mě vyučovala místo dvou hodin dvě a půl (celkem se s ní sejdu ještě čtyřikrát, protože celé toto sezení má trvat deset hodin).

Martina měla strach, že se někde ztřískávám v hospodě, přitom jsem se jen učil 8. nejmluvenější jazyk v EU. Dále jsme na kurzu katalánštiny dostali pestrobarevnou taštičku s odkazem na intercat.cat. Nejdřív jsem si myslel, že si učitelka koupila před hodinou prostěradlo a už si ho nestihla nechat u sebe v officu, ale vyklubaly se z toho dárečky pro studenty katalánštiny. No zkoušel jsem se nesmát.

Ale nešklebit se, to prostě nešlo. A jako bonus trapárna na závěr, tandem meeting. Jsem si myslel, že tam potkám někoho, kdo bude umět španělsky a nebude umět anglicky, já na něj budu mluvit španělsky, on na mě anglicky, budeme se opravovat a naučíme se jazyky. Takových tam přišlo pár a pak spousta erasmáků. Ale nějaký mejly na místní mám, třeba z toho ještě něco bude. Na úvod jsme ale absolvovali hardcore trapnou agitačku na téma „katalánština je velmi důležitá“, bohužel některý kecy jsme si vyslechli tak špatnou angličtinou, že jsme jim nerozuměli. Protože castellano se mluvit prostě nebude. Vyznělo to asi jako „hihi ééééééé učte se katalánsky hihi“.

24. 10. 2009, 0:54, Martina

Úspěšně jsme naservírovali Němcům a Angličance nakládaný hermelín. Nevím, jestli si budou užívat ten zápach z úst, který se jim po česneku vytvořil, ale nevypadali, že by jim to nějak vadilo. Naprali jsme do nich také štrúdl a trochu salátu. Připravili jsme toho opravdu hodně, protože jsme očekávali, že Němci toho sní hodně. No ano, snědli víc než Poláci a Argentinec, ale zas tak moc se nefutrovali ?

V pondělí mám dva srazy. Jeden ohledně laboratoře oboru a jeden kvůli praktiku v průmyslu. Oba předměty děláme v laborkách ve škole.

24. 10. 2009, 21:27, Martina

Snažíme se číst si články na náš předmět o obnovitelných zdrojích energie. Nikdy jsem netušila, jak řasy mohou být využity jako požírači oxidu uhličitého. Teď čtu článek o A. platensis. No teda, platensis se lépe filtruje přes nano než mikro membránu!

Ale nemohu si zvyknout na to, že mám pracovat. Měsíc jsme tu cestovali a blbli a teď bychom se měli učit? Navíc náš den dnes nebyl z nejlepších. Jeli jsme s Erasmus clubem do Monblancu a… Katalánská organizace… Co dodat. Jsme zničeni z věčného čekání, špatné angličtiny a žádné španělštiny a vůbec organizace výletu za starou belu. Úplně nás to odrovnalo… Michal nechápe, z čeho je tak rozlámaný…

Ale zase jsme viděli mnichy zpívat, jedinečný zážitek. Máme to natočeno, já jsem u toho zpívání usnula, ale já jsem známý kulturní barbar. Ale dovedete si to představit být mnichem??? Já tedy ne. A mají tam jednoho a tomu je dvacet šest let!

Také jsme poznali hospodu, kde za čtyři eura můžete sníst, kolik chcete. To vůbec není špatná cena, děsně jsme se přežrali!

A ještě ke stížnostem, že kaktusový plod je plný semínek a jeho chuť není příliš vynikající – my víme, už jsme to také zkusili. Ale to dobrodružství, trhat v podvečer kaktusové plody u opuštěné zahrady, ze které vyje pes… Proto jsme se na kaktusové plody zaměřili!

Ale teď už dobrou.

25. 10. 2009, 17:36, Martina

Vrátili jsme se z výletu do hor – tentokrát ne tak drsného, přesto pěkného. Šel s námi i náš učitel na obnovitelné zdroje energie. Také s námi šla jedna paní, pro kterou to muselo být utrpení, protože neuměla vůbec chodit po nerovném terénu. Navíc jsme měli jako průvodce zarytého Katalánce, který odmítal mluvit španělsky, dokonce i překládat do španělštiny to, co řekl katalánsky. Potkali jsme však Katalánku, která rok studovala v Praze a na osmou jsme ji pozvali na hermelínek.

Naše spolubydlící si čím dál tím rozumí s naším spolubydlícím, sedí spolu u stolu, popíjí a hrají karty či chlastací hry. Pokřikují na sebe španělské a anglické nadávky a učí se tak jazyky. U dveří hnijí odpadky, o kterých Michal prohlásil, že to už vynášet nebudeme, že to stačí. Navíc se rozbila pračka a měla by se zavolat majitelka bytu, že nefunguje. Nikomu se nechce volat, takže si budu muset koupit ponožky, protože tu nemám sestru, které bych nějaké zcizila…

27. 10. 2009, 12:52, Martina

Vždycky jsem si myslela, že rýmičku mohou chytit jen muži, ale také se mi to podařilo, takže se válím doma, místo abych dřela ve škole. Známe se tu naštěstí s jednou místní studentkou medicíny – ta slečna, co s námi byla na výletě a co jsme ji pozvali na hermelín, tak ta by mě snad procpala někam k doktorovi. Vzhledem k rychlosti školství se ve zdravotnictví pravděpodobně ošetřují jen pacienti, kteří přežijí dvoudenní čekání v přeplněné čekárně (Moje fantazie, možná to tak není).

Do školy jsem šla jen na chvilku – matrikulovat se. Po dvou měsících se konečně rozhodli, že nás mohou přijmout. Několik e-mailů mezi školami a naše nešťastné pohledy způsobily, že nemusíme platit – jak jsme zjistili nakonec 2500 Eur. Dali nám jen uhradit poplatek 100 Eur za cosi, že jsme cizinci a že nám vytisknou na konci diplom. Doufám, že bud v pozlaceném rámečku.

Doma budeme mít internet. Naše spolubydlící ho zařídily – podepsaly na sebe 18 měsíční smlouvu. Argentinec jim přeložil co v ní je, ale sám ji podepsat nechtěl. Prý ji po deseti měsících můžou zrušit. Fakt, že tu budeme již jen osm měsíců, nikoho nevzrušuje. Už jsem tu podepsala hodně věcí, ale smlouvu na rok a půl žádnou. Pravděpodobně jsem své spolubydlící zklamala svým ne úplně šťastným výrazem, ale prostě se na ty dohady na konci netěším… Zvlášť když teď mám kabel a mohu se připojovat na univerzitě.

Další sympatická událost je, že můžeme pracovat v laborce. Také jsme sice mohli začít již před dvěma měsíci, ale co… Já pracuji na projektu v průmyslu v laborce, kde se připravují membrány. Řekli mi, že mě fakt potřebují, protože minulý čtvrtek měli být hotovi, ale pak zjistili, že vše dělali špatně. Ani se nedivím. Například jejich nádobka, ve které měří koncentraci iontů, netěsní a teče. Celkem dost.

Na výzkumném projektu pracuji s katalyzátory. Budu provozovat nějakou organickou reakci. Budu dokonce vyhodnocovat NMR. To jsem sice přesně nechtěla, ale všechny projekty, co se mi líbili, někdo rozebral. Nevím kdy, protože my jsme se hlásili o právo pracovat již v září, ale je to tak. Vždycky se tu čeká, čeká a pak najednou musíte bleskově reagovat, jinak smůlka. No, celkem závidím všem, co sem pojedou po nás, a budou už mít prošlapanou cestičku.

Pro ty, co nevědí co je to NMR – metoda, která vám řekne, co máte ve vzorku. Ve skutečnosti to ovšem není tak, že byste na jednom konci měli vzorek a na druhém konci jména přítomných sloučenin. Na jednom konci je sice vzorek, na druhém však místo jména sloučenin absolutní mrdník čar, který absolutně neumím interpretovat. Na druhou stranu, pokud se alespoň maličko v těch čarách naučím vyznat (např. se mi podaří nalézt v nich to, o čem vím, že tam má být), budu moct děsně machrovat.

Mimochodem Michalovi je úplně na prd, že mu uznali 60 kreditů, protože si stejně musí udělat předmět Assignatura Orientacio Professional i Ciutadania. Nevíme proč, ale bez něj nedostane titul. Záhadný předmět…

15:51

Sedím u našeho superpomalého internetu a nevěřím svým očím. Začali mě prudit emailem, že mám odpracovat nejméně patnáct hodin týdně na membránách. Bože, jak to mám asi udělat s dvouhodinovou siestou a pracovní dobou nejdříve od devíti? Myslím, že jsme se v září měli přivázat ke schodišti a neodejít, dokud bychom nedostali práci v laborce. Rada pro ty, co sem pojedou: Prudit je, prudit je, prudit je. Nemyslete si, že když se někomu představíte rok předem, že si bude pamatovat, že tu máte pracovat…

28. 10. 2009, 9:23, Martina

Protože je český státní svátek a Češi mají fiestu, rozhodla jsem se, že kašlu na školu a zůstanu v pelechu. Částečně tedy i proto, že mě bolí v krčku. Došla jsem si do lékárny a koupila si sprej do krku. Pokud se vám někdy zdálo, že v české lékárně čekáte, tady je to mnohem zábavnější. Ve frontě stáli jen dva lidi – na dvě lékárnice. První po chvíli odešel, myslela jsem si, že se dostanu na řadu. Cha. Druhý člověk si chtěl koupit jakýsi kartáček. Obě lékárnice se katalánsky mohly přetrhnout nabídnout mu ten nejlepší kartáček. Až u asi patnáctého kartáčku, když už jsem se tvářila fakt naštvaně, si mě jedna z nich všimla a zeptala se, co chci. Španělsky jsem jí vysvětlila, že mě bolí v krku, a že sprej do krku. Paní byla sice znechucena mou neznalostí katalánštiny, ale sprej přinesla.

Začala markovat a ve mně hrklo – na pokladně naskákalo 91,62 Eur. Už jsem přemýšlela, jak ji zas vysvětlím, že za ty prachy ať si ho nechá, naštěstí to byla jen chyba a sprej stál nakonec pouhých pět Eur. Ještě jednou se mi pokusila vnutit katalánštinu, to když mi vysvětlovala, jak často si ho mám stříkat do krku, ale nepochodila, tak opět musela, chudák, španělsky…

Doma jsem sprej rozdělala a zjistila, že letáček k němu není katalánsky. Cha, cha! Je to opravdu sprej do krku – až tak je má španělština vyspělá – a nemá žádné vedlejší účinky (To je divné – každá funkční droga má pořádné vedlejší účinky). Je nechutně sladký a pochybuji, že účinný – podle chuti. Podle složení také, zdá se, že účinná látka je nějaké aroma z kytek.

Popravdě se fakt nudím, proto popisuji tyhle podrobnosti, ale jít do školy, když všude visí letáky, že se máte chovat zodpovědně, protože na každém kroku hrozí gripe A… Nerada bych někomu způsobila trauma, že ho nakazím prasečí chřipkou. Taky si myslím, že se svět nezboří, když nepřijdu, oni tu taky pořád něco odkládají…

31. 10. 2009, Michal

Tento zápis z víkendu je opožděný a stručný, protože jsem tento týden od pondělí začal dělat něco v laborce. Krásná, inteligentní a pořádná dokotorandka Adriana z Kolumbie mě začala zasvěcovat do tajů katalytické hydrogenace dusičnanů. Tímto je vhodné se zabývat proto, že množství dusičnanů v pitné vodě stoupá a je vhodné je odstraňovat při výrobě pitné vody, které zejména ve Španělsku není úplně dostatek. Větší množství dusičnanů v pitné vodě totiž může způsobovat rakovinu a u malých dětí tzv. blue baby syndrome Blue baby syndrome. Industrial practice bych pak měl doufám absolvovat na poloprovoze, nebo aspoň chvíli na poloprovoze, ten chlápek, co se zabývá testy v poloprovoze taky totiž dělá experimenty v laborce.

Ale zpátky k víkendu, v sobotu jsme jeli se erasmáky na výlet do Montblancu, což je malý pěkný katalánský maloměstečko obklopený horama, které jsme prošli hlemýždím tempem. Výlet organizovala jedna katalánská studentka, co studuje katalánskou filologii a organizace nebyla zrovna její silná stránka, zrovna tak jako angličtina. To by ani tak nevadilo, kdyby neodmítala mluvit španělsky, a tak jsme nevěděli, co to vlastně znamená „we will meet at quarter“, jestli čtvrt na, nebo třičtvrtě na. Ale vzala nás do all you can eat bufetu za 4 eura/ oběd, který má pobočku i v Tarragoně, to budeme muset prozkoumat, až nebudeme doma ležet jeden se střevní a druhý s prasečí chřipkou. V neděli jsme s hiking clubem přešli další pěkné hory, pod kterými rostly olivovníky a mandlovníky a na kterých jsme mohli vidět zákopy ze španělské občanské války z let 1936-39. Průvodce bohužel mluvil jenom katalánsky, jediná věta v Castellano zněla: „Yo tengo que explicar lo en catalá“, to řekl poté, co se ho někdo zeptal, jestli by to nemohl říct španělsky. Naštěstí druhá průvodkyně nám to pak řekla castellano a taky všichni ostatní byli v pohodě, takže jsme o žádný info nepřišli.

Jinak tu občas mají zajímavý přístup k výpočetní technice a já pomalu začínám chápat, proč tu vlastně nemají něco jako IDOS. Když mi zařizovali kartu do knihovny, tak chtěli, abych jim napsal svoji mejlovou adresu a já jim ji napsal ve velkých písmenech, aby to bylo dobře čitelné. Úředník se mě poté zeptal, jestli ten mejl mám s velkými písmeny. Martina je na projekt na předmět renewable energies s jednou katalánkou, která se jí zeptala, jestli se ten projekt musí psát na počítači a Martina ji navíc podezřívá, že neumí hledat články. Ale zas na druhou stranu, když se něco vyřizuje ústně a osobně, jsou velmi ochotní.